Jako informační technolog mohu říci, že argument o iPadech je nesmyslný. Nevím, jak dlouho ještě budou fungovat iPady, ale iPad je sám o sobě jen jakýsi minipočítač. Že by v brzké době vymizely minipočítače, silně pochybuji, možná se bude měnit velikost a využití počítačů, ale rozhodně nepovažuji za pravděpodobné, že princip počítače bude diametrálně odlišný od principu dnešního. Pokud odborná škola připraví slaboproudého elektrikáře dobře, poradí si jak s výměnou elektroměřičů, tak s opravou iPadu, což jsou dvě relativně odlišné věci, mají společnou vlastně jen tu elektřinu (elektrikáři prosím omluvte mé velké zjednodušení). A případně i vystuduje elektrotechnickou vysokou školu. Počet různých elektropřístrojů mezi lidmi bude dle mého názoru stoupat.
K argumentu o pouhých třech procentech nezaměstnaných gymnazistů – je příčinou toho skutečně fakt, že gymnazisté jsou žádanější na trhu práce? Stačí se podívat na nabídku na webových stránkách úřadů práce a je vidět, že zaměstnavatelé často chtějí vzdělání v takovém nebo makovém oboru s maturitou. Někdy tam také uvádějí, že požadují maturitu, a neřeší z jakého oboru. Ale že by někdo hledal speciálně absolventa gymnázia, to se přiznám, jsem ještě neviděl.
Oproti tomu vysoké školy vezmou kohokoliv s maturitou, kdo udělá přijímací zkoušky (někdy ani ty nejsou potřeba). Já sám jsem absolvent gymnázia, a že by mi to nějak vysokou ulehčilo, říct nemohu. Nevěřím ani, že průmyslové a další školy s maturitními obory připravují na studium vysoké školy hůře, než gymnázia, jsou jen úžeji zaměřené. Jak mezi gymnázii, tak mezi průmyslovkami se najdou školy lepší a horší. Není tedy pro samotné žáky lepší vystudovat školu, po které si mohou dále vybrat, zda budou pracovat v oboru nebo dále studovat? Po gymnáziu už mnoho volby není, studenti se pak snaží udržet na vysoké škole za každou cenu a podle toho to pak taky vypadá...
Rodiče se jistě snaží vybrat pro své děti tu nejlepší školu, s tím lze souhlasit. Nicméně obávám se, že láska, a to i ta mateřská nebo otcovská, často zbavuje člověka racionálního pohledu na věci. Přání dítěte nebo představa rodiče může být často mnohem větší, než schopnosti dítěte zvládnou. Navíc když podle pana Botka nejsou schopni správně zjistit politici ani odborní pracovníci, které profese jsou potřeba, rodiče tomu jistě nebudou blíže.
Nezaměstnanost mladých je celosvětově velký problém, viz jižní Evropa, někdy až 50 % nezaměstnanost mladých. I u nás je problém, že v některých profesích zaměstnanci chybí a jiné profese stěží hledají práci. Když si každý bude studovat, co chce, bez ohledu na potřeby trhu práce, nemyslím si, že to pomůže…
Na závěr bych měl ještě vzpomenout demografický vývoj Zlínského kraje, kdy v současné době během pár let dochází k úbytku třetiny středoškolské populace. Pokud by za stejnou dobu měl kraj zredukovat stejnou měrou počet gymnázií, ze čtrnácti gymnázií mohlo být například šmahem deset. Kraj se chová ke gymnáziím ještě velmi přátelsky a ve snižování kapacit se vždy snaží spíše o dohodu.
Sečteno podtrženo, jsem přesvědčen, že původní rozhodnutí rady kraje snížit počet gymnaziálních tříd v kraji o dvě (tedy celkem 60 žáků) bylo správné, správnější než pozdější rozhodnutí radního Navrátila snížit počet žáků o pouhých 48 po malých skupinách ve třídách různých gymnáziích a pan Botek nemá v této věci pravdu. Nicméně ještě pár poznámek ke zbytku rozhovoru.
Zaujalo mě i to, že čtyři studenti jsou na výměnném pobytu na Martiniku. Trošku ve mně hlodá otázka, proč pan ředitel nesdělil, jaký podíl studentů se dostane na další cesty.
Malý komentář ke stínové školské radě, kterou si pan ředitel sám sestavil. Radit se s dalšími lidmi je jistě chvályhodné, osobně bych preferoval trochu jiné složení. Školské rady by dle mého názoru měli tvořit u učebních oborů zástupci zaměstnavatelů, u gymnaziálních oborů zástupci vysokých škol, u ostatních maturitních oborů kombinace obojího. Tedy lidé, kteří budou s absolventy škol nadále pracovat a je jejich zájmem, aby jim střední školy posílaly připravené lidi. Ne primárně lidé, kteří z kdovíjakého důvodu dávají škole peníze.
A abych pana Botka jen nekritizoval. Myslím, že je velmi přínosné, že pan Botek kritizuje některé učitele, cituji „Hodiny češtiny se tak stávají jen nálevnou jmen autorů a výčtů jejich děl; dějepis jen smrští letopočtů; matematika jen nepřehledným labyrintem rovnic; chemie jen lesem vzorečků, které nezbývá, než se nabiflovat zpaměti.“ Pod tuto kritiku se mohu plně podepsat.
Dotazníkové hodnocení vyučujících je věc, kterou bych hrozně rád viděl rozšířit se po všech školách. Nechápu, proč jej někteří kritizují, za prvé předpokládám, že to nebude jediná věc, kterou ředitel bude při svém hodnocení používat, za druhé poznatky o náladách žáků k učitelům jsou velmi důležitou zpětnou vazbou a mohou dodávat poznatky nejen o učitelích. Sám si pamatuji na diskuze o učitelích se spolužáky v době vlastního gymnaziálního studia – většina z nás pozitivně hodnotila náročné učitele, kteří byli féroví a dokázali nám dát něco více, než co by nám mohla dát neživá učebnice, často i mnohem více než nenáročné učitele, kteří nám mnoho nedali. Oproti tomu náročné učitele, kteří byli neféroví a nic nás nenaučili, jsme samozřejmě měli rádi nejméně. Že tento poznatek pan Botek potvrzuje, je jen další svědectví, že má o své žáky zájem.
