Spory okolo výdajových paušálů živnostníků ukázaly, že pro některé ministry nestačí ani příslovečných 100 dní na zvládnutí problematiky řízeného resortu. V zájmu objektivity je však nutno podotknout, že diskusi o paušálech zahájil již Miroslav Kalousek a poněkud nešťastně do ní zasáhl tehdejší adept na ministerské křeslo Jan Mládek.

Sám jsem živnostníkem na plný úvazek již od roku 1992 a za tu dobu jsem zažil nesčíslně novel daňových předpisů. Vlastně nebyl rok, aby nedošlo k nějakým úpravám.

V souvislosti s reformou Tlustého a Kalouska po nástupu Topolánkovy vlády došlo v roce 2008 k převratným změnám ve zdanění fyzických osob, které si vynutila ODS tvrdošíjným prosazování tzv. rovné daně. Během krátkého období skutečně poklesl výběr daně od živnostníků z cca 24 miliard Kč na zhruba 1,4 miliardy Kč. Ale měly na to skutečně vliv špatně nastavené výdajové paušály, jak se dnes všeobecně traduje mezi politickou elitou? Stali se živnostníci nechtěně „parazity“ na veřejných financích, jak se mnozí politici domnívají?

Oprášil jsem staré šanony a podíval se do tehdejších daňových přiznání. Našim vládním i opozičním politikům bych doporučil totéž, než zase začnou předkládat veřejnosti další nesmysly a předvádět svůj amatérismus a fušerství, které si na rozdíl od nich poctivý živnostník dovolit nemůže.

Předně, již v době před daňovou reformou z dílny ODS byly výdajové paušály nastaveny podobně jako dnes. Sám jsem je tehdy nepoužíval, ale z mých daňových přiznání vyplývá, že jsem jakožto OSVČ bez zaměstnanců působící v oblasti poradenství měl náklady zhruba okolo 50 %. I když nemá poradce příliš velké materiálové náklady, tak vysoké procento bylo dáno tím, že se jako odpočitatelná položka započítávalo sociální a zdravotní pojištění.  Výše zmíněná reforma však totálně změnila konstrukci daňového základu. Zrušilo se započítávání sociálního a zdravotního pojištění do daňově uznatelných výdajů a tím se najednou u velké skupiny živnostníků prudce rozevřely nůžky mezi daňovým základem zjištěným na základě skutečných výdajů a vypočteným s pomocí paušálu. Je zcela přirozené, že na to zareagovali, protože snížení daně na 15 % nemohlo u jedinců s příjmy ve statisících korun vyvážit podstatné zvýšení daňového základu. To není žádný parazitismus, ale každý má právo platit jen tolik, kolik je jeho povinnost a ani o korunu více.

Druhým faktorem snížení výběru daní u živnostníků bylo zavedení tzv. slevy na dani, která měla za cíl zvýhodnit nízkopříjmové skupiny plátců (ve snaze získat politickou podporu pro opatření, která jednoznačně vyhovovala bohatým). S čím však zákonodárce nepočítal (a při jeho léty zakotvené odtrženosti od reálného života se tomu nelze divit), bylo potvrzení skutečnosti, že živnostníci nejsou ve své většině žádní boháči a sotva se drží „nad vodou“. Kdo si někdy objednal nějakou službu (stavbu, opravu apod.), mi dá za pravdu, že řemeslníci obvykle přijíždějí otlučenými starými auty, používají nářadí zralé na odpis a v přestávce konzumují rohlíky se salámem. A co se týče statistik, nad kterými roní slzy ministři Mládek i Babiš, jsou výsledkem toho, že mezi živnostníky na rozdíl od zaměstnanců prakticky nejsou kategorie, jejichž vysoké příjmy by zvedaly průměr. Jen zhruba 2000 z nich má obrat větší než 2 miliony Kč. A to jsou pouhé dvě desetiny procenta veškerých živnostníků.

A u těch, kteří používali paušál ještě před rokem 2008, se projevilo snížení sazby daně na jednotných 15 %. Všechny tato faktory a nikoli výdajové paušály se spolu s dopady hospodářské krize v synergickém efektu promítly do poklesu výběru daní u živnostníků.   

Až do okamžiku, kdy zmíněný způsob výpočtu daně spojený s tzv. „superhrubou mzdou“ nabyl účinnosti, sloužily paušály skutečně k úspoře času i nákladů na účetní služby a umožňovaly plátcům vyhnout se nepříjemným diskusím s daňovými úředníky nad knihami jízd, účty za telefony a podobnými účetními problémy. K velké úspoře na daních nevedly, o čemž svědčí i údaje z let 2006 a  2007. Někdo mírně vydělal, jiný tratil (například zemědělec, když se neurodilo). Ze systému totiž nejde hned tak vystoupit a rok co rok měnit pravidla dle potřeby, což si čtenář může potvrdit přečtením (patrně vzhledem k nesrozumitelnosti textu několikrát opakovaným) příslušných odstavců daňového zákona.

Dojednaný kompromis s vyloučením výdajových paušálů 60 % u poplatníků s ročním obratem větším než 2 miliony Kč je určitě lepší než horkou jehlou šité návrhy z dílny Ministerstva financí. Není to však řešení definitivní ani perspektivní. V budoucnu by bylo lepší zrušit Tlustého a Kalouskův nesmyslný experiment se superhrubou mzdou (včetně slevy na dani), zavést opět progresivní zdanění a vrátit živnostníkům možnost odečítat výdaje na sociální a zdravotní pojištění. Pak se smysl výdajových paušálů vrátí k původním záměrům legislativy při jejich zavádění. Nezaručí to, že živnostníci budou přispívat do státního rozpočtu násobně výše, ale srovná to podmínky mezi těmi, kdo účtují a kdo využívají paušály. Drobné úpravy výše paušálů na základě benchmarkingových šetření (nikoli jen tzv. politických dohod) by také prospěly, ale ani od nich zázraky nečekejme.