Před 38. sjezdem ČSSD jsem pro web i tištěné vydání Literárních novin natočil besedu se dvěma  vysokoškolskými funkcionáři – dlouholetými členy strany. Oba shodně tvrdili, že cílem sjezdu je volba nového vedení a technické úpravy stanov, přičemž hodnoty a ideje jdou stranou. Výsledky jejich prognózu plně potvrdily.

Snad aby média a veřejnost nekritizovaly sociální demokracii za to, že vyhazuje miliony jen na to, aby zvolila nové předsednictvo a upravila stanovy, schválil sjezd v druhém dni jednání Programovou rezoluci. Ta obsahuje tři části s názvy Hospodářský růst, Sociální soudržnost a Bezpečná budoucnost. Základem je programové prohlášení vlády, což má slabinu v tom, že k vytýčeným tezím a cílům na krátké období tří let se může hlásit kterýkoli koaliční partner a rozdíly jsou jen v detailech. Jestli měl občan – volič v rezoluci najít důvody, proč volit právě ČSSD, byl po přečtení textu ještě více zmaten a znejistěn. 

První část – Hospodářský růst – dělá dojem zmatenosti a nejistoty. Naprosto chybí vstupní analýza, která by popsala současný stav, příčiny krize a možné varianty jejího překonání. Namísto toho se hned v úvodu vytváří – podle mne zcela falešný – dojem, že základem růstu a prosperity jsou strukturální fondy EU. Přínos evropských fondů, pomineme-li chronické problémy v jejich čerpání, může být pouze z rozdílu mezi příspěvkem do rozpočtu EU a přidělenou sumou prostředků. Česká republika je stále ještě čistým příjemcem dotací z EU (tj. saldo je pasivní, více dostáváme, než vkládáme), ale fondy, mezi jejichž základní pravidlo patří nenarušování stávající tržní situace, zásadní vliv na hospodářský růst mít nemohou.

Rovněž následující odstavec o udržitelné energetice a snesitelných cenách v kontextu s předchozími solárními tunely, které platí spotřebitelé ve zvýšených poplatcích, příliš důvěry nebudí. Jak chce ČSSD řešit problém limitů těžby uhlí, se z rezoluce nedovíme. Lepší výběr daní nám rovněž významná procenta růstu nepřinese a konkrétní stavby do programové rezoluce nepatří, i když infrastrukturní investice jsou správným opatřením. Nicméně zde jsou ministerstva v rukou koaličního partnera a ten se je jistě bude snažit „prodat“ také. Zkrátka kromě technických opatření, která mohou realizovat i pravicové vlády, zde nic nenajdeme. Naprosto chybí nabídka levicové varianty řešení dluhové krize a dalších chronických problémů současného hospodářství.

Druhá část – Sociální soudržnost – je z celé rezoluce nejlepší, i když i ona se vyhýbá ožehavým tématům, jakým je například penzijní reforma. Jak si ji sociální demokraté představují, v textu kromě zastropování věku odchodu do důchodu naprosto chybí. Rovněž lze mít pochybnosti o tom, zda teritoriální vymezení působnosti exekutorů je nejlepším lékem proti opakujícím se výstřelkům vymáhacích firem. Souhlasit však lze s navrženým zvýšením minimální mzdy a řešením situace matek – samoživitelek. Ovšem chybí zde diskutované problémy sociální a vzdělávací inkluze, kde by se levice měla výrazněji profilovat vůči pravicovým konkurentům.

Poslední část by se spíše než Bezpečná budoucnost měla jmenovat „Nebezpečná budoucnost“. Frázovitý, obecný úvod vyústí v pokryteckou kritiku pravicových vlád za snižování výdajů na obranu, jakoby to snad byla ČSSD, která v minulosti prosazovala jejich navýšení. Do toho tvůrci rezoluce namíchali kritiku oligarchů, svobodu médií či změny Ústavy ČR v zájmu zachování parlamentní demokracie – asi jakoby právě ony byly základními zárukami bezpečné budoucnosti.

Zdá se, že hlavním cílem autorů rezoluce bylo nikoli něco významného sdělit, ale právě naopak neříct pokud možno vůbec nic, aby snad nikoho nenaštvali a nevyvolali na sjezdu opravdovou debatu, popřípadě aby si příliš nerozkmotřili koaliční partnery. K  textu se mohou přihlásit skoro všichni, včetně umírněných pravičáků a křesťanských demokratů. Jen levicový volič se v něm marně hledá. O něm řeč není, o něj nejde a automaticky se předpokládá, že stejně bude ČSSD volit jako menší zlo. Proto také není v rezoluci ani zmínka o vztahu strany k dalším levicovým stranám, hnutím či občanským iniciativám. Určitou nadějí v tomto směru je, že ještě před příštími volbami proběhne další sjezd, který už bude poznamenán - podle mne patrně nikoli uspokojivým – výsledkem krajských a senátních voleb, ke kterým se sjezd raději nevyjádřil prakticky vůbec. Bude zajímavé sledovat, jak budou obě křídla sociální demokracie svalovat vinu jedno na druhé a jaké závěry z dalšího očekávaného oslabení pozice strany vyvodí další sjezd. Ten poslední v kontextu delší než koaliční smlouvou určené čtyřleté perspektivy jakoby nebyl.