V tomto ohledu mne napadla jiná myšlenka, a to, že se dlouhodobě v romské populaci vytváří naopak archetyp toho, že životní jistoty garantuje společnost a stát a žije se výhradně z dávek. Takováto forma života se pak v romské komunitě asi již předává z generace na generaci a oproti většinové komunitě se výjimkou stává pracující Rom, namísto nepracujícího. V rodině, kde nikdo nepracuje, pak nemůžete odkoukat a pochytit pracovní morálku, návyky a zkušenosti.
Má to nicméně také jiný pohled. Dnes je v dětských domovech velké množství romských dětí, více než jiných. Dnes, oproti minulosti, je také důvodem umístění dítěte do dětského domova na prvním místě ekonomický důvod, a tedy nemožnost se o děti postarat. V minulosti to bylo třeba domácí násilí. U nepracující romské komunity vzdání se dítěte tedy mnohdy jasně souvisí se způsobem života podmíněná sociální dávkou a ne odvedená práce. Bereme tedy děti od rodin, které nemají ekonomické zázemí a dáváme je do dětských domovů, popřípadě plánujeme široký systém jak je umístit do systému pěstounské péče. Tyto systémy nás v důsledku jako společnost stojí mnohonásobně víc, než finanční pomoc rodině.
Vzniká nám trochu rozpor v řešení. Pokud si totiž řekneme, že nedáme dvacet tisíc za dítě někomu, kdo se o něj (a dalších pět dětí) bude starat v rámci placené pěstounské péče, ale dáme třeba jen čtvrtinu a nebo polovinu z této částky vlastní rodině dítěte, ještě na tom ušetříme. Jenomže!
Jenomže jak ten systém nastavit, aby nepodporoval ony nezdravě nastavené romské sociální návyky? Jak z lidí, kteří generačně nepracují a vyčerpávají společnou kasu, udělat lidi, kteří systému naopak něco přinášejí? Možná podmíněním získání podpory od státu a společnosti nějakou činností a aktivitou. V dodržování nově nastavených parametrů dohlížejících třeba na to, že dávka na obživu dětí se nestane dávkou jakékoliv drogové formy pro rodiče. Systém těchto opatření by byl na několik stránek a je zbytečné ho tu rozvádět, ale bezesporu by to mělo být o tom, že pokud společnosti nic nepřináším, nemohu očekávat od společnosti takovou pomoc jako ten, kdo naopak celý život společnost podporuje prací a odevzdáváním daní.
Říkám si, zda si lidé, kteří celý život systematicky nepracují a žijí jen ze sociálních dávek a podpory, jako velká populace Romů, zda si kladou jednoduchou otázku: "Proč a za co vlastně dostávám ty peníze? Jaký mám nárok na to brát si část výnosu z práce jiných?"...