Je to v drastrickém rozporu s naším slibem vynakládat procenta dvě. Je nepřijatelné, abychom dlouhodobě podstřelovali tento závazek s přitroublým tvrzením, že ostatní také neplní dohody.
Vláda se nyní zabývá myšlenkou "zastropovat" armádní výdaje na hladině 1,4 procenta. Je to chyba, která se v nedaleké budoucnosti může opravdu dramaticky vymstít. Nežijeme ve světě, který je přátelský, čelíme mnoha nebezpečím. Jedním z nich je islámský fundamentalismus a s ním spojený terorismus, ale je tu řada jiných problémů. Krym a vývoj na Ukrajině jsou jasným vzkazem našemu pojetí civilizace, že je zde řada potenciálních ohnisek vážných problémů.
To nutně neznamená, že se musíme bát Ruska. Máme se bát určité politické a společenské situace, nikoliv nějaké konkrétní země. Vezměme to takto: Máme se bát Německa? Proč bychom to v nynější době dělali? Německo je demokratický stát a útok z jeho strany je absurdní představa - Němci neobsadí Sudety. Tedy určitě nikoliv tak, že by tam napochoval Bundeswehr. Možná si tam několik lidí s kořeny v Čechách koupí chalupu. Měli bychom mít obavy z režimů, ze způsobu vlády. Pokud se z Moskvy ozývá, že Rusko je tam, kde je nějaký Rus, tak to je důvod k obavám. Nikoliv k hysterii, ale k obavám a k tomu, abychom byli pozorní. Měli bychom se ale bát i jiných nebezpečí - vlastní pohodlnosti, lenosti, strachu o dobré bidlo, kvůli kterému nechceme riskovat spory.
Při úvahách o armádě je třeba vrátit se k tomu, proč vznikly státy, proč si obyvatelé určité oblasti vlastně stát vydržují. Podstatnými znaky státu je zajištění bezpečnosti vnější a bezpečnosti vnitřní. Stát, který neumí garantovat bezpečnost před nějakým útokem zvenčí a stát, který neumí zajistit bezpečnost svých občanů na ulicích, takový stát ztrácí smysl. Lidé si ho přestanou vážit - a to i v míru. Taková je prostě lidská povaha a nátura. Je to vlastně velmi zdravý pohled na věc, právě proto, že kvůli této bezpečnosti stát před tisíci let vznikl. Máme to v sobě zakódované. Vzpomeňme si na ten pocit trapnosti a ponížení, když se naše armáda vydala se svými transportéry před bývalé Federální shromáždění a tehdejší sídlo Rádia Svobodná Evropa v Praze a ukázalo se, že ty stroje jsou na odpis a bez jakékoliv použitelnosti v boji.
Od té doby jsme přece jenom o kousek jinde, jenom je otázka, z správným směrem. Řada nákupů zbraní pro Armádu České republiky vzbuzovala a vzbuzuje v občanech vztek, příběh Pandurů, letadel CASA... Ale to přece neznamená, že bychom měli zahodit armnádu. Navíc z těchto nákupů neviňme vojáky - to byla politická rozhodnutí. A je tu ještě jeden významný argument. Armáda není jenom vnější obrana. Je to organizovaná, vycvičená síla, která může hrát rozhodující úlohu v časech přírodních katastrof. Ohrožení životů, majetku, takové ohrožení může nastat i z mnoha jiných důvodů, než je vojenský útok. Z hlediska civilní obrany a Integrovaného záchranného systému by měla mít Artmáda ČR daleko významnější postavení.
Dosažení všech cílů je obecně vždycky také otázka peněz. Konec konců o peníze jde vždy až v prní řadě..Je třeba se na věc podívat z hlediska našich slibů. Náš závazek k NATO zní dvě procenta hrubého domácího produktu. Nyní vydáváme 1,08 procenta. Pro ilustraci - Spojené státy utrácejí 4,1 procenta, Británie asi 2,4 procenta. Z opačné srany Rusko 4,4 procenta. My se často vymlouváme na to, že jiní utrácejí ještě méně. To je zbabělé a směšné. Slovo se má držet, když si s někým podám ruku a řeknu dvě procenta, tak z toho přece neuteču. My jsme si podali ruku s NATO a to znamená především se Spojenými státy. A Amerika svoje výdaje plní. Britové také. Francouzi skoro a směřují ke dvěma procentům celkem usilovně. Turci a Poláci to stejné. Máme se snad o tolik hůře než Poláci a Turci, že neplníme svoje sliby? Vlastně bychom se měli stydět.
Je tady otázka schodků veřejných rozpočtů. Ale to je tak trochu zaklínadlo, které můžeme použít vždycky. Nejde o to zdvojnásobit výdaje během roku nebo dvou. Ale měli bychom například racionálně říci, že příští rok se dostaneme na 1,3 procenta, potom na 1,5 a 1,7 a 1,9 a pak se zastavíme na 2,1 nebo 2,2 procenta. Tedy sdělit spojencům plán na pět let s cílem dostat se nad náš závazek a tedy umořovat také vnitřní dluh naší armády. Cokoliv ostatního je zrada spojenců a zrada vlasti. Co jiného je podkopávání obranyschopnti země?
Často je slyšet, že máme spoustui podstatnějších věcí, třeba řešení nezaměstnanosti. I to je trochu výmluva.
Vždycky záleží na tom, jak jsou peníze vynaloženy. Tedy za prvé - nyní máme necelých dvacet tisíc aktivních vojáků. To je ve skutečnosti málo, naším cílem by mělo být asi třicet tisíc mužů a žen ve zbrani. Oněch asi 7,5 tisíce civilních zaměstnanců je plně dostačujících, možná bychom tam ještě dokázali najít nějaký prostor k úsporám, ale to je otázka pro specialisty. Nicméně doplnění počtu profesionálních vojáků na třicet tisíc znamená mimo jiné deset tisíc kvylitních pracovních míst. Armáda potřebuje novou techniku i vybavení a to v mnoha oblastech. Bohudíky nakoupili politici pro armádu například útočné pušky české provenience, což je vrácení peněz z armádního rozpočtu do domácí ekonomiky a tak to má být vždy, když to situace dovolí. Ale je zde potřeba nových uniforem, armádě se nedostávají neprůstřelné vesty, mnoho součástí výstroje. Co se výzbroje týká, tak tato země byla a vlastně pořád ještě je zbrojařskou velmocí. Nyní nás do jisté míry omezují určitá pravidla Evropské unie i NATO v oblasti zakázek, ale to jsou věci o kterých se dá jednat a pokud to našim partnerům dostatečně vysvětlíme, pak můžeme i nacházet řešení dobrá pro náš průmysl. Jestliže dokážeme v dalších letech poskytnout českým společnostem zakázky v řádu třiceti miliard, pak vedlejším efektem budou jejich výdaje na výzkum a vývoj, také zvýšená produkce, vyšší zaměstnanost, nový export. Zvláště, pokud to zároveň dokážeme podpořit vhodnou ekonomickou diplomacií. Já si prostě nemyslím, že by zvýšené výdaje na armádu byly vyhozené peníze. Vyhozené peníze jsou všechny blbě vynaložené peníze. Silná, dobře vycvičená a dobře vyzbrojená armáda nejsou blbě vynaložené peníze. Zvláště, pokud jich nemalá část znamená nová pracovní místa a nové zakázky pro domácí průmysl.
Samozuřejmě to je pohled ekonoma. Politici - Bohžel - vidí věci jinak a poslouchají "většinový názor". Jenže politik se přece nemůže pohybovat jenom v ranku "jak to vidí lidé". To bychom mohli zákony a vládní rozhodnutí dělat podle bleskových průzkumů veřejného mínění. Politiik musí mít odpovědnost a musí prosazovat i věci, které nejsou nějak populární. A anvíc občané této země si svojí armády váží a mají k ní dobrý vztah. Pokud budou výdaje dobře vysvětleny a pokud věci budou probíhat transparentně, tak opozice proti přiměřeným armádním výdajům bude velmi malá. Tato země byla několikrát brutálně pokořena - především v letech 1938/1939 a v roce 1968. Opravdu by tolik lidí chtělo riskovat, že si to vyzkloušíme znovu?
Premiér Bohuslav Sobotka poznamenal, že více peněz než 1,4 procenta HDP armáda nedokáže smysluplnně vynaložit, protože taková suma stačí na udržení bojeschopnosti a na splnění závazků vůči NATO. To je přesně ten typ politiky, který je gtřeba odmítnout. NATO již natolik snížilo svoje požadavky vůči České republice, že na to stačí i relativně málo peněz. Ale i Řecko, které šetří každé euro, mělo tolik odpovědnosti ke spojencům, že i když to přímo ohrožuje vládní politiky a udržitelnost kabinetu, svoje závazky v oblasti armádních výdajů téměř plní. Při vší bídě a faktickém bankrotu!
Co se týká sporu, zda potřebujeme nebo nepotřebujeme více peněz na obranu: To je otázka ambicí. Jestli chceme o všechno škemrat v cizině a smíříme se s tím, že jsme outsideři dějin, tak klidně snižme náklady na obranu na půl procenta nebo třeba na nulu. Jestli chceme být svébytným národem s vlastní budoucností a nejen minulostí, tak v tomto světě nemáme jinou možnost, než si tento civilizační luxus zajistit ve spojenectví s lidmi nám blízkými a s náklady přiměřenými. Ta dvě procenta není hranice jenom tak vycucaná z prstu. Je to hranice, která vznikla jako měřítko výdajů, za které si lze koupit dostatečnou odstrašující sílu a dostatečnou skutečnou kvalitu schopnosti zničit či alespoň odrazit v kooperaci se spojenci útočníka.
Obranyschopnost země je nejlepší cesta k zajištění míru. A odstrašení případného agresora nebo teroristy záleží do jisté míry na tom, zda proti nim stojí síla, která je zničí, pokud se rozhodnout zaútočit.
