Evropská integrace byla kdysi motivována mimo jiné i zajištěním a udržením míru v Evropě. Z Evropy vzešly v minulém století dva nejkrvavější a nejrozsáhlejší konflikty všech dob, což byl jeden z klíčových faktorů evropské poválečné spolupráce. Po dlouhou dobu se zdálo, že EU (předtím Evropské hospodářské společenství) tuto roli plní na jedničku. Pak však přišel pád železné opony a konflikty na Balkáně, kde se Unie postupně dostávala do vleku geopolitických zájmů silných států, především USA a Německa. Vrcholem této krize byl souhlas s osamostatněním Kosova iniciovaný tlakem administrativy Bílého domu. Tím se definitivně podryla evropská poválečná stabilita budovaná na respektování hranic stanovených v rámci jaltského konsensu. Od toho okamžiku již nebylo možné garantovat mír v Evropě, protože poválečné hranice byly stanoveny administrativně, bez ohledu na etnické, kulturní, historické a sociální souvislosti a udržoval je pouze všeobecně dodržovaný princip nevměšování. Ten byl v důsledku balkánských válek opuštěn.

Jaké jsou příčiny selhání EU na Balkáně i na Ukrajině? Působí zde více faktorů, z nichž bych vyzvedl zejména tyto:

1) chybná sázka na universalismus a unilateralismus

2) nedostatek silných osobností schopných strategického uvažování

3) ve vztahu k výzvám 21. století nevhodná organizační struktura a fungování Unie

4) nadměrná závislost na americké vojenské síle.

Nyní se věnujme podrobněji jmenovaným faktorům. Rozpad východního bloku se zdál být triumfem neoliberálního tzv. Washingtonského konsensu, který se některými významnými teoretiky té doby prezentoval jako definitivní a konečné vítězství západní civilizace. Vzpomeňme jen amerického filosofa a politologa Fukuyamu, který na počátku 90. let minulého století hlásal podobně jako kdysi Hegel konec dějin. Systém liberální demokracie byl prezentován jako univerzální model pro celý svět. Odtud byl už jen krůček k snaze šířit tento vzorový svět i mimo euroatlantickou civilizaci. Někteří ambiciózní politici té doby (Havel, Albrightová, Blair, Clinton, Bush atd.) byli ochotni použít k prosazení univerzality západního pojetí lidských práv i násilí a také to učinili v podobě „humanitárního bombardování“ Jugoslávie či vpádu do Iráku a Afghánistánu s vylhaným odůvodněním. S univerzalismem souviselo i spoléhání na americkou technologickou a vojenskou nadvládu, které se na přelomu 20. a 21. století skutečně nikdo nevyrovnal.

Jenže v prvních letech 21. století americká převaha vzala rychle za své. Tažení do Iráku a Afghánistánu skončila v podstatě debaklem právě z důvodu neschopnosti respektovat historické, kulturní a sociální odlišnosti daných teritorií. Podobně dopadly Američany a EU podporované revoluce v Libyi, Tunisku či v Egyptě. V Sýrii poráží Bašár Asad rebely i přes jejich silnou podporu ze strany Západu. Jeho sílící pozice a vycházející hvězda egyptské politiky generál Sisí jsou bez ohledu na odlišné pojetí lidských práv nadějí na alespoň částečnou stabilizaci regionu. Je třeba si jasně přiznat, že snaha o násilné vnucování „euroatlantických“ standardů demokracie a lidských práv do odlišného sociokulturního prostředí totálně zkrachovala a svůj nevýznamný podíl na tom má i Evropská unie.

Špičky EU se však z tohoto neúspěchu vůbec nepoučily. Podobně jako v Iráku či Lýbii dopadá EU s tímto modelem i na Ukrajině. Můžeme donekonečna kritizovat Victorii Nulandovou za vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny, ale největší díl viny na současném krveprolití padá na politické elity EU. Počínaje Barrosovým vydíráním Janukoviče ve stylu „buď my nebo Rusové“, nerovnými podmínkami asociační smlouvy až po katastrofální neschopnost pochopit změny, ke kterým došlo na Majdanu v důsledku infiltrace krajně nacionalistických bojůvek z Haliče. Jako vrchol neschopnosti a pokrytectví politiků EU lze pak považovat rychlý ústup od pracně dojednané dohody s prezidentem Janukovyčem, která mohla znamenat uklidnění a stabilizaci poměrů. Zde se přítomní tři ministři zahraničí ze zemí EU projevili jako prachobyčejní podvodníci či zbabělci.

Chování zástupců EU vůči ukrajinské krizi potvrzuje také personální vyprázdněnost současné evropské politické elity. Vzpomeňme jen na „otce zakladatele“ Jeana Monneta, Ludwiga Erharda, Maurice Schumanna, Paula Henri Spaaka i jejich bezprostřední následovníky Willyho Brandta, Francoise Mitteranda či Helmutha Kohla. Co jméno, to legenda, zocelená až na výjimky v podmínkách protifašistického odboje, ve kterých se platilo za porušení uzavřené dohody smrtí. Ti dnešní jeden den něco podepíší a za pár hodin už jásají nad přesným opakem. Zmíněným velikánům nesahá trio Van Rompuy – Barroso – Ashtonová ani po kotníky. Jestli nyní vyberou představitelé osmadvacítky do čela EU podobné nuly ve strachu, aby snad nezastínili Merkelovou, Hollanda či Camerona, půjde EU dále po cestě směrem ke dnu.

Ukrajinská krize potvrdila také, že EU má ve vztahu k výzvám 21. století nevhodnou organizační strukturu a způsob fungování. Lisabonská smlouva namísto potřebné změny v podstatě zakonzervovala zbyrokratizovanou strukturu orgánů EU a neoliberální systém tržní ekonomiky. Evropský parlament je i přes posílení svých pravomocí stále ještě chudým příbuzným Evropské rady a Komise. Výsledkem je odcizení občanů od evropského integračního projektu, posilování nacionalistických a odstředivých tendencí, které mají dnes už v podstatě pozitivní dopad, neboť nutí evropské elity konečně přemýšlet, kde se stala chyba. Bohužel výstupem z toho přemýšlení je jen další upevňování tendence k unitárnímu státu shora, byrokratickými nařízeními a směrnicemi, prostřednictvím do detailů reglementovaného „jednotného“ trhu.

Projekt evropské integrace je potřebné zachovat, mimo jiné i z důvodu jeho původního mírového poslání, ale jeho systém a fungování čekají v budoucnosti fundamentální změny, nikoli však směrem k posílení národních států (o což usilují nacionalisté a euroskeptici a co by nás přivedlo jen z deště pod okap), ale proces decentralizace by měl dojít až do regionů, obcí a místních komunit. Jen tak totiž i „řadoví“ občané budou moci pocítit výhody z integrace a nemít přitom pocit, že je něco vzdáleného, cizího drtí a utlačuje. V mých představách by se EU měla podobat konfederativnímu spolku svobodných, rovnoprávných a co do obyvatelstva zhruba stejně zalidněných regionů (v evropské struktuře už existují v podobě tzv. NUTS III, ale kdo to ví?). Centrum by se pak mohlo více soustředit na koordinaci infrastrukturních a informačních sítí, na oborové agentury řídící spolupráci a solidární pomoc v různých oblastech a také daleko výrazněji na obrannou a bezpečnostní spolupráci. Volání Miloše Zemana a dalších politiků po evropské armádě by mělo být bráno naprosto vážně a ne aby bylo jen terčem zesměšňování. Užší spolupráce v oblasti branných sil by oslabila nadměrnou závislost Evropy na americkém obranném potenciálu a umožnila samostatnější zahraniční a vojenskou politiku. Na rozdíl od USA není evropským potenciálním protivníkem Rusko, ale agresivní, rozpínavý a na universalitu aspirující islamismus, který ve stínu událostí na Ukrajině v tichosti obsadil velkou část Iráku, včetně druhého největšího města Mosulu. A proti němu je Rusko významným spojencem, se kterým by EU spíše měla uzavřít obranný pakt než vůči němu uplatňovat sankce.

Evropští i čeští politici by konečně měli pochopit, že šíření humanismu a sociálních vymožeností takovým způsobem, že v lepším případě budí odpor „cílových skupin“ a v horším po sobě zanechává jen spoušť a hromady mrtvol, převrací potřebný pokrok naruby a nahrává jen extrémismu, tedy přesnému opaku původních záměrů. Základem budoucí evropské politiky by proto měl být respekt k sociokulturním i ekonomickým odlišnostem spolu se skutečnou solidaritou a pomocí slabším, jejímž výsledkem by nemělo být zvyšování rozdílů mezi bohatými a chudými státy, ale naopak jejich co nejrychlejší minimalizace.