Vše, co se týkalo zločinů nacistické ideologie, bylo postaveno mimo zákon, bylo odsouzeno několik vysokých pohlavárů - hlavně za holocaust, kdy nejvyšší tresty si odnesli hlavně vedoucí koncentračních táborů. Ovšem ti, kteří tata zvěrstva nařizovali, zůstali v bezpečí, i díky tomu, že dokázali velmi snadno a i nečekaně zbohatnout, a vlastně ihned po válce začali pracovat ve prospěch všech - měli firmy, které zaměstnávaly tisíce lidí, ekonomika vzrůstala, jen politického dění se nemohli zúčastnit - zákon, vydaný v roce 1953, jim to za jejich účast ve válečných aktivitách znemožňoval. NSDAP sice byla postavena mimo zákon, ale našla právní kličku (lehce pozměnila svůj název a ostentativně se distancovala od válečných hrůz) a dokonce někteří mladší členové byli opět členy Reichstagu. Sice s nimi nikdo moc nespolupracoval, ale byli tam, to bylo důležité. Semtam se sice našel rýpal, který upozorňoval, že to není v pořádku, mlel cosi o paměti a co je vlastně ta svoboda, ale našlo se jen málo těch, kteří by takové šílence poslouchal. Ekonomika rostla, a stačilo jen pár let, aby se celá Evropa z války vzpamatovala. Ano, stalo se, že občas někdo nemohl najít práci, že se našlo i pár těch, co se na prosperitě dokázal chytře "napakovat", dokonce pár takových bylo odsouzeno, ale nikoho to nijak nevzrušovalo, pokud měl sám na chleba a střechu nad hlavou, a co je hlavní - nedotýkalo se ho to samotného.

 V roce 1956, deset let po skončení války, ale přišla krize - a situace se zvolna měnila. A lidé přestávali pomalu věřit tomu, že před válkou bylo tak zle. Měli přece zajištěnou práci, sociální jistoty, no že se sem tam nějaké bezpráví stalo, no, kdo není neomylný, že ... Bývalí i současní nacionalisté pomalu začali vystrkovat růžky, a nejen oni. Objevovala se nová a nová politická hnutí, která nabízela spasitelské nápady, s menším či větším úspěchem.

 V roce 1958 jeden spasitel přišel, jmenoval se Rosenberg - zhruba půl roku před volbami do Reichstagu. Pohádkově bohatý podnikatel, sice se říkalo, že není úplně čistý, ale koho by to zajímalo, jeho erudice podnikatele a aura spasitele přece stačí. Našlo se pár těch, kteří před ním varovali, někteří potichu, někteří hodně nahlas, ale kdo by poslouchal někoho, kdo má jen plná ústa šetření a zodpovědnosti, ne?

 O rok později tento novodobý guru ve volbách zvítězil na celé čáře, stal se ministrem v nové vládě, dokonce se jen kvůli němu obešel zákon z roku 1953, který by ho vylučoval z jakéhokoliv politické kariéry, ale přesto řeči kolem něj neutichaly. Žaloval tedy Ústav pro vyšetřování válečných zločinů a během soudního řízení vycházela na světlo zajímavá fakta o jeho působení ve válce. Přesto ho lidé bránili, nejen ti obyčejní, ale i ti velmi vzdělaní a ti, kteří byli znechuceni chybami nového demokratického systému. A ti, kteří na objevená fakta reagovali a apelovali na zdravý rozum a historickou paměť, většinou řvali do hluché zdi a snášeli plivance a nenávistné reakce.

 Berlín 1960 - na závěr soudního jednání si ministr Rosenberg pozval dva svědky, aby se konečně a definitivně očistil. Byli to bývalí vysocí funkcionáři tajných služeb - jakýsi Reinhard Heydrich a Heinrich Himmler - oba již v zaslouženém důchodu a ústraní. O obou se sice šuškalo, že mají na rukou krev statisíců lidí, ale důkazy nebyly, prý zmizely na konci války ... Soud oběma uvěřil jejich tvrzení a ministr Rosenberg byl očištěn ...