Od vstupu do unie v květnu 2004 do konce roku 2016 vložilo Česko do rozpočtu EU 473,4 miliardy korun a získalo 1114,1 miliardy (1,114 bilionu). Je tedy v „historickém“ plusu 649,7 miliardy korun.
Evropské peníze se dají použít na ledacos. Třeba na cyklostezky, po kterých nejezdí víc než tucet cyklistů, na rozhledny, ze kterých nikam nevidíte, protože stojí v údolí, případně na neprůhledné aktivity jistého zazobaného velkouzenáře. Anebo na něco skutečně užitečného, například na stavbu nebo rekonstrukci silnice, na které závisí prosperita té či oné oblasti. Ovšem kde jsou dálnice? Kde jsou zrekonstruované silnice? Kam zmizel ten bilión?
Nezadržitelně se však blíží doba, kdy z bruselské krávy nadojíme výrazně méně eur a podstatně víc jich vydáme za krmivo. Příliv dotací z Bruselu není na věčné časy (a nikdy jinak). Evropské dotace se dají se přirovnat k půjčce s odloženým čerpáním. Jednou je budeme splácet, přijde čas, kdy my budeme přispívat na dálniční síť třeba na Balkáně, či na Ukrajině.
Jenže z čeho? Vždyť s vlastními příjmy nejsme schopni nakrmit státní rozpočet, natož ten unijní? A k tomu rok co rok vláda zvyšuje povinné (mandatorní) výdaje stanovené zákonem, kterých se jen tak nezbaví (a že se oklikou snaží). Vykrmuje erár až k prasknutí.
Hrubý domácí produkt vskutku stoupá, navíc nepotrvá věčně. Je to však růst poháněný bruselskými steroidy. Investice ze strukturálních a investičních fondů se na něm podílejí jedním až dvěma procenty. Pokud je od přírůstků ekonomiky odečtete, zjistíte, že nárůst není kdovíjak impozantní. Bez dopingu z Bruselu by ekonomika nebyla tak excelentní.
V této unijní sedmiletce, která začala v roce 2014 a skončí v roce 2020 (čerpání patrně potrvá až do roku 2022 nebo 2023), je pro Česko v unijních fondech vyhrazeno téměř 24 miliard eur (648 miliard korun). V dalším plánovacím období však stát s takovým přídělem dotací počítat nemůže.
Dotace jsou odvozeny od výkonu ekonomiky a lze tušit, že v této disciplíně se Česko přiblíží unijnímu průměru. Tím spíš, že průměr se s případným odchodem Británie citelně sníží. Co víc, EU by přišla o britské příspěvky do společné pokladny. A Británie do ní hned po Německu dávala nejvíc. Čistý vklad ostrovní monarchie (rozdíl mezi platbami do rozpočtu a čerpáním) se pohyboval kolem devíti miliard liber ročně (cca 300 miliard korun).
To vše by českou vládu mělo přimět k tomu, aby připravovala stát na dobu, kdy dotace nebudou do země proudit, ale jen kapat. Třeba tak, že se zaměří na projekty, které posílí konkurenční schopnost státu (nejen v oblasti infrastruktury, ale třeba i ve vzdělání). Především by však vláda měla usilovat o to, aby hospodařila s rozpočtem, který bude vyrovnaný i bez dotačních steroidů z Bruselu. (Taková snaha zatím není vůbec patrná, ba naopak se vláda tváří, že se nic neděje a že bude líp, rozdává a rozdává…).
Brát drogy ve velkém a dlouho je pro lidi nebezpečné. Organismus si na ně zvykne a bez nich není schopen podávat potřebný výkon. Totéž platí o evropských dotacích a ekonomice státu. I stát bez dotací může dostat těžký absťák, na který doplatíme my všichni…
DANA LAPÁČKOVÁ, KRAJSKÁ MÍSTOPŘEDSEDKYNĚ TOP 09 LIBEREC
