Greg Ruggiero, autor předmluvy k loňské reedici originálu, je ještě specifičtější: „Třebaže za zločiny ekonomického hromadného ničení národa nebyl zatčen jediný bankéř, došlo k červenci 2013 v celkem 122 městech k zatčení více než 7760 lidí za to, že se zúčastnili protestních akcí hnutí.“

Titul je kolekcí Chomského projevů a rozhovorů na jeho podporu. Coby „první veřejné odezvy po třiceti letech skutečně drsného třídního boje, který vyústil v sociální, ekonomická a politická opatření, jež rozdupala demokratický systém na prach“. Míněn je třídní boj těch, komu Amerika říká pane. „Nerovný třídní boj proti pracujícímu lidu.“

„Občané jsou naštvaní, znechucení, rozhořčení – a mají pro to dobrý důvod. Během posledních několika generací se uplatňovala politika, která vedla k neúměrné koncentraci majetku v rukou velmi malé části populace.“ Jeho drtivá většina je „usměrňována doslova jednou desetinou procenta populace, tou nejbohatší, a to je tak malá část obyvatelstva, že se ani neprojeví při sčítání lidu“.

Zato „příjmy většiny obyvatel povážlivě stagnují. Reálné mzdy stagnují ještě povážlivěji, neboť občas přímo klesají. Lidé ve Spojených státech přežívají jen díky tomu, že si nakládají víc práce a stále víc a víc se zadlužují, což se dříve či později stane neudržitelným, a dále díky iluzím různých ´bublin´ - jako byla nedávno realitní bublina, která praskla (jak už to tak bubliny dělávají) a způsobila papírovou ztrátu ve výši osmi tisíc miliard dolarů v neprospěch některých částí obyvatelstva.“

„Soustřeďování majetku jde zcela automaticky ruku v ruce se soustřeďováním politické moci, což se promítá do legislativy, která přirozeně nahrává těm, kteří zákony zavádějí; a to ještě prohlubuje začarovaný kruh, který vede k rozhořčenosti, naštvanosti a znechucení.“ K „rozpadu společnosti“.

Krizi od roku 2008 vnímá autor jako ještě vážnější, než tu na prahu 30. let: „Jsem dost starý na to, abych pamatoval Světovou hospodářskou krizi. Po prvních několika letech Krize, tedy v polovině třicátých let, panovala úplně jiná nálada než dnes – a přitom byla tehdejší situace o dost tvrdší. Přesto převládalo mínění, že to ´nějak překonáme´ ve smyslu ´zase bude líp´, a to dokonce i mezi nezaměstnanými, k nimž patřilo i mnoho mých příbuzných.“

„Dnes je to zcela jiné. V řadě lidí ve Spojených státech převládají pocity beznaděje, někdy přímo zoufalství. Myslím, že je to v americké historii naprostá novinka. Jenže to má logické opodstatnění. Ve třicátých letech dvacátého století mohli nezaměstnaní lidé očekávat, že dostanou práci zpátky. Pokud jste dělníkem ve výrobě dnes (současná míra nezaměstnanosti je přibližně stejná jako za Krize) a pokud se vývoj bude ubírat stejným směrem, práce se vám už nevrátí.“

Příčinou je „zásadní zvrat v ekonomice – zvrat několikasetletého vývoje směrem k industrializaci a růstu, a nastolení deindustrializace a zbrzdění růstu. Výroba pokračovala dál v zámoří – velmi výnosná, ale nevýhodná pro pracovní sílu. Spolu s tím ekonomika zvolna přestávala být výrobním odvětvím – vyrábějícím věci, které lidi potřebují a mohou použít – a zhlédla se ve finanční manipulaci.“        

„A mohlo by být ještě hůř. Mohlo by jít o období nezvratného úpadku. Protože to jedno procento – přesněji jedna desetina jednoho procenta – se má zkrátka skvěle. Jsou bohatší než kdy dřív, mocnější než kdy dřív, ovládají politický systém, na veřejnost neberou ohledy. A jestli existuje možnost, že by to mohlo pokračovat, jednoznačně si řeknou, proč ne?“

„Příkladně taková Citigroup. Již desítky let se řadí k prokazatelně nejzkorumpovanějším z předních investičních bankovních společností, kterou opakovaně vyplácejí z problémů daňoví poplatníci – nejdřív v počátcích Reaganovy éry a teď zas. Nebudu podrobné líčit, v čem ta korupce spočívá – pravděpodobně jste o tom také slyšeli -, je to však zcela ohromující. Investiční banka Citigroup vydala v roce 2005 brožurku nazvanou ´Plutonomie: nakupování luxusního zboží, vysvětlení světové nerovnováhy´. Nabádá investory, aby vložili peníze do takzvaného ´plutonomického indexu´. V textu stojí: ´Svět se dělí na dva bloky – na plutonomii a na ten zbytek´. Plutonomie se vztahuje k těm nejbohatším, kteří nakupují luxusní zboží a tak dále, a právě tam je ohnisko veškerého dění.“ Brožura „tvrdí, že jejich plutonomický index převýší výnosnost celého trhu, a že by do něj tudíž lidé měli investovat peníze.“

„A ´ten zbytek´? Ty necháme na pospas osudu. Musejí tu být, aby tvořili hmotu státu, který nás chrání a dává nám finanční náplasti Těmto lidem se dnes někdy říká ´prekariát´ - lidé v prekérní situaci žijící na okraji společnosti. Už to ale není žádný okraj. Ve Spojených státech i všude jinde se z něj stává celkem podstatná součást společnosti.“

„Svět se dnes opravdu dělí na plutonomii a prekariát – na 1 procento a zbylých 99 procent, mám-li použít terminologii hnutí Occupy. Nejde o přesná čísla, ale o velmi výstižné vyjádření. Plutonomie je ohniskem dění a mohlo by to tak být klidně dál. Kdyby to tak dál bylo, dějinný zvrat započnuvší v sedmdesátých letech dvacátého století, by se stal nezvratným. K tomu směřujeme. A hnutí Occupy je první skutečnou a vysoce hybnou silou z lidu,  jež by to mohla odvrátit.“

V „prvé řadě je třeba se smířit se skutečností, že to bude dlouhý a těžký boj. Nezvítězíte zítra. Budete to muset táhnout dlouho, budete muset vytvořit struktury, které vydrží, přečkají těžké časy a dosáhnou významných vítězství.“       

„´Occupy´ bylo jakousi snahou o vzkříšení hnutí za občanská práva,“ vedené Martinem Lutherem Kingem. O reanimaci „všeobecného hnutí chudých lidí bojujících za věci, které lidé potřebují a na něž mají právo – domov a jídlo, slušná práce atd.“. Onoho „hnutí za lidská práva“ ze 60. let, „které  bylo předčasně ukončeno, jakmile se začalo zabývat třídní otázkou“.

Tím důležitější je „začlenit dělnické hnutí“. I ve „dvacátých letech bylo dělnické hnutí mrtvé, ovšem ve třicátých letech opět povstalo. To ono bylo hlavním hybatelem změn vedoucích k zavedení zákonů Nového údělu a úspěšného ekonomického rozvoje padesátých a šedesátých let. To ono bylo na pozadí událostí šedesátých let. Od té doby se po něm šlape a hnutí Occupy by se mělo s vynaložením všech pokusit je začlenit a propojit se s ním. To jsou vazby, které budou podle mého soudu klíčové. Dokud se dělnické hnutí nepozvedne na úroveň, na jaké bylo ve třicátých letech dvacátého století, je málo pravděpodobné, že dosáhnete masových rozměrů a skutečně uspějete.“       

Už na prahu roku 2012 zveřejnila prominentní Pew Foundation „jeden ze svých každoročních průzkumů, majících zjistit, v čem lidé spatřují největší příčiny napětí a konfliktu ve společnosti. Vůbec poprvé se na horních příčkách tohoto ´žebříčku´ umístily obavy z nerovných příjmů…Jak stojí psáno v prvních řádcích zmiňované zprávy: ´Hnutí Occupy už neokupuje Wall Street, avšak otázka třídního boje zůstala v povědomí veřejnosti a znepokojuje stále víc lidí´. To je doslova pocta pro hnutí Occupy, které na tento kritický jev současného života upozornilo.“

Konfrontovalo přitom i samu „ideologii, která je tak nelidská, že lidem zkrátka neleze do hlavy“ – „že se má každý starat jen o sebe a na nikoho jiného nemyslet“. Začalo razit „požadavky, k nimž se hlásí většina obyvatelstva. Problém nerovnosti. Problém šikany ze strany finančních institucí a z toho, jakým způsobem ovlivňují vládu, takže pak vyplácí a zachraňuje viníky zodpovědné za krizi – a ti jsou stále bohatší a mocnější, zatímco na oběti se nehledí.“ A také „velmi konkrétní požadavky týkající se regulace daní z finančních transakcí“, „přepracování daňového zákona do podoby bližší té, jež platila v době, kdy ještě nejbohatší nebyli takřka osvobozeni od daně“ i mnohé další.

Chomsky se hlásí k programu, shrnutém Garem Alperovitzem v knize America Beyond Capitalism (Ameriku za horizont kapitalismu). I on sám má za to, že za krize by „měli sami dělníci v širším slova smyslu měli převzít rušené podniky, zprovoznit je a třeba přeorientovat na jiný typ výroby, využít je k jinému účelu“.

Když byly fakticky „zestátněny General Motors“, „nabízely se různé alternativy. Jednou z nich byla reorganizace a navrácení původním majitelům – nikoli stejným jménům, ale stejné třídě, tedy stejným bankám a tak dále. Tak to nakonec dopadlo. Další možnost byla předat výrobu dělnické samosprávě a přidružené komunitě, a přeorientovat se na něco, co země skutečně potřebuje.“

I Chomsky však ví, proč se to daří jen docela výjimečně: „Kousek od místa, kde bydlím, asi před rokem fungoval v Tauntonu, továrním městečku nedaleko Bostonu, malý a poměrně úspěšný výrobní podnik. Dělaly se tam technické součástky do letadel a firma si podle všeho vedla dobře, jenže z pohledu nadnárodní korporace, která ji vlastnila, nebyla zisková dost. Proto korporace chtěla podnik uzavřít. Odborová organizace United Electrical Workers Union chtěla továrnu odkoupit a provozovat sama, jenže korporace na to nepřistoupila Osobně se domnívám, že to bylo převážně z třídních důvodů: umožnit lidem, aby vlastnili a provozovali své pracoviště, není z třídních důvodů dobrý nápad – mohli by si to špatně vyložit.“

Profesor nahlíží i do jiných koutů kuchyně „třídního boje proti většině“: „Když si přečtete Pentagon Papers“ – tedy zprvu pečlivě tutlanou studii ministerstva obrany USA o vztazích Washingtonu a Vietnamu od roku 1945 do konce 60. let, která pak vyvolala tím větší skandál – „k nejzajímavějším pasážím patří závěrečný oddíl, končící právě rokem 1968. Zde se dočtete, že během prvních několika měsíců roku 1968 chtěl prezident do jižního Vietnamu poslat stovky tisíc vojáků. Armáda a generální štáb se proti tomu postavily s tvrzením, že vojáky budou potřebovat doma ve Státech na potlačení občanských nepokojů. Občané se vymykali kontrole – mladí lidé, ženy, příslušníci menšin a další. Vojenské velení si uvědomilo, že bude vojáky potřebovat k ujařmení obyvatelstva a tak je do žádného Vietnamu neposlalo. Víte, a právě podle toho – když se vláda začne mít na pozoru – se pozná, že se váš vliv projevil.“

„Totéž se nakonec stalo i nedávno během války v Iráku. Protesty proti válce v Iráku byly z historického hlediska zcela jedinečné. Myslím, že šlo o vůbec první válku, proti které se zvedla vlna odporu ještě před jejím oficiálním zahájením. Nevybavuje se mi jediný případ, kdy se něco takového stalo. Přitom se tvrdí, že protesty neměly žádný dopad, ale to si já nemyslím. Měly pokračovat. Bohužel se zmírnily a to dalo větší prostor násilí.“

Chomského titul je i o degradaci americké demokracie: „Dostat peníze z politiky je klíčový úkol; ale tento problém nás netrápí od včerejška. V současnosti je nicméně vyloženě extrémní. Volby se už dlouho podobají cirkusu, při němž tiskoví mluvčí co čtyři roky vyburcují občany, by se zvedli z gauče a ´stiskli tlačítko´ a pak se zase vrátili domů a na všechno zapomněli.“

„Spojené státy dospěly do bodu, kdy kdokoli usiluje o nějakou pozici, musí si ji – dokonce i v Kongresu – doslova koupit. Kdysi to bývalo tak, že do funkcí dosazovaly politické strany své členy za zásluhy, za přínos společnosti, za zkušenosti a podobně. Dnes musí zájemce straně zaplatit.“

Stranou nezůstává ani Chomského životní téma – „výroba souhlasu“ („manufacturing consent“). Už v knize Media Control (Nadvláda médií) napsal: „Propaganda znamená pro demokracii totéž, co pro totalitní režim obušek.“ V poslední knize to rozvádí: „Existují různé systémy propagandy“ – „otevřená“ a „sofistikovaná, skrytá“. Ta lidem neříká „Tomuhle byste měli věřit.“ „Nevyslovuje nahlas a jasně dogma,“ ale „místo toho vám je podsouvá, až se stane čímsi jako vzduchem, který dýcháte. Udá téma diskuse, takže pak vedeme předem jasně vymezenou debatu.“

Profesor je z těch, kdo ono „agenda-setting“ – jak tomu říkají  manuály „výroby souhlasu“ – boří s gustem, kuráží a šarmem. Ví, že je to „běh na dlouhou trať“. Že „nestačí jen lusknout prstem a budete v cíli“. Že „jsou sice věci, které může udělat prakticky každý“. „Pokud však pocházíte z nějaké privilegované skupiny obyvatelstva“ - například dosaženou erudicí a akademickou pozicí - „máte příležitostí ještě víc. Můžete promlouvat, můžete psát, můžete organizovat, můžete oslovovat stále víc lidí. Budete-li to dělat, může to přinést výsledky.“ 

Bulíky pohlavkuje i autoritami, na něž se mainstream odvolává neprávem: „Když Aristoteles hodnotil různé systémy, získal pocit, že demokracie je z nich nejméně škodlivá. Prohlásil však, že demokracie nebude fungovat, dokud se nepodaří společnost nastavit tak, aby byla relativně rovnostářská.“ Také „Adam Smith byl přesvědčen – a vy můžete pochopitelně správnost jeho přesvědčení zpochybnit, nicméně on tomu věřil – že tržní systémy a ´neviditelné ruce´ jednotlivých rozhodnutí povedou k rovnostářské společnosti se zapojením veřejnosti“.

Cíle, za něž se hnutí ´Occupy´ vzalo, mají šanci až „beyond capitalism“. Až tam, kde „podniky nejenom vlastní, ale i provozují lidé, kteří se spojili z vlastní svobodné a dobré vůle“.

„Můj osobní dojem je – a v tom  zásadě souhlasím s Marxem – že na to lidé musí přijít sami, a sice lidé žijící a pracující ve svobodě, že oni musí vymyslet a navrhnout, jaké společenské uspořádání je pro ně vhodné.“