Další den jsme spolu měli pracovní snídaní v Lichtenštejnském paláci. Pak následovalo jednání tváří v tvář s předsedou vlády Bohuslavem Sobotkou. Po dalších jednáních jsem pana Horsta Seehofera provedl výstavou v Letohrádku královny Anny na Pražském Hradě nazvanou „Nucená práce. Němci, nuceně nasazení a válka“. Tato výstava poprvé uceleně představuje historii nucené práce v éře nacistického Německa a důsledky tohoto fenoménu po roce 1945.
Právě na této návštěvě je vidět jak se změnila situace po roce 1989. Předtím jsem se mohl jako návštěvník mé milované Šumavy koukat přes kopec na nějakou bavorskou vesničku, slyšet zvonění tamních zvonů a nesměl jsem tam jít. Ani na mši, ani na kafe nebo houby. Výraz Železná opona, který poprvé použil Winston Churchill, přesně vystihoval podstatu věci. Železná opona, to nebyla jen metafora, skutečně zde existovaly ocelové dráty, které oddělovaly jednu zem od druhé. Byly tu samostříly a pohraničníci se cvičenými psy, samostříly, takzvané pohraniční pásmo. Něco, co bylo pouze na naší straně, Němci mohli chodit pochopitelně až k hranici samotné. To všechno nebylo vymyšleno aby k nám nepronikl nějaký zahraniční nepřítel. Šlo o to, aby českoslovenští občané nemohli odejít. Gustáv Husák v roce 1969 řekl, že hranice nejsou žádné korso a znova spustil náš kousek železné opony. Takže krátké období konce šedesátých let, kdy bylo možné relativně svobodně cestovat západním směrem, skončilo. Sem tam mohl někdo za neskutečných byrokratických průtahů vyjet. Někteří ale nesměli nikam, protože neměli pas. Místo neustálého putování sem a tam vzniklo jakési terárium na utopické experimenty, kterým už stejně nikdo nevěřil. To, co zavedl komunistický režim, bylo horší, než středověk. Tam se putovalo z místa na místo a nikoho by nenapadlo natahovat dráty. Nebylo proč.
Je nápadné jak velmi za použití represivních prostředků a vraždění lidí trval komunistický režim na tom, že přes hranice se nesmí pohybovat lidé, nesmí se převážet knihy, že je třeba rušit zahraniční rozhlas. Že nikdo nesmí svobodně odejít pracovat, nebo cestovat. To všechno by narušovalo mocenský monopol jedné strany, která byla stejně pouze filiálkou kremelského komunistického režimu.
Často někdo použije argument, že lidé sice mohou svobodně cestovat, ale že na to stejně nemají peníze, takže tahle svoboda je na nic. Je to nesmyslné tvrzení. Když se podíváme, kolik lidí dnes jezdí na dovolenou do zahraničí, kolik studentů může vycestovat na různé studijní programy a také si zajít na procházku do sousední vesnice na mši nebo na kafe, vidíte ten propastný rozdíl. Stejně tak si můžete jít koupit noviny nebo knížku a nikdo vám to na hranicích nezabaví.
Naše vztahy s Bavorskem jsou velmi důležité. Nic na tom nemění strašení sudetskými Němci. To dělají hlavně politici, co nemají vlastní pozitivní program.
Sedmdesát let po válce se musíme zaměřit na to, abychom přesně zmapovali tehdejší události ve stylu padni komu padni a zároveň abychom se podívali dopředu na to, co Češi a Němci mohou společně jako sousedé udělat. Jak se říká, pravda nás osvobodí. Sousedství je ale fakt, to není žádná ideologická záležitost. Je jasné, že zranění z minulosti a nepochopení mohou zůstat ještě mnohem déle, než je život jedné nebo dvou generací. Jinou možnost stejně nemáme. Jde o citlivou věc pokusit se vcítit. Nás samozřejmě mnichovská dohoda a zánik demokratického Československa, nejdemokratičtější země v oblasti a následná okupace, bolí. Sami musíme pochopit, že druhá strana nerozumí tomu, proč bylo kvůli tomu pak třeba vyhánět a někdy i vraždit staré lidi a děti jen kvůli národnosti. Kdokoli to téma zmíní, vystavuje se nebezpečí, že dostane nálepku revanšisty a toho, kdo chce všechno od kdejaké chaloupky až po požární nádrž s žabincem a kachničkami na návsi vrátit nacistům a „sudeťákům“. Je třeba ale třeba myslet na úrovní 21. století. Z lidí, kteří zažili jako dospělí rok 1945, již téměř nikdo nežije. Teď máme šťastné období českých dějin, kdy jsme svobodní a smíme si vybírat přátele bez toho, aniž by na nás někdo mířil. Byla by škoda, kdybychom to nevyužili.
