Náhoda tomu chtěla, že s Martinem Stropnickým, ministrem obrany, jsme se setkali ve frontě na trajekt v Prizně směrem na ostrov Pag. Když kolem mne procházel směrem k pokladně kolem desítek aut, automaticky jsem ho pozdravil jako dobrého známého, a on, ač viditelně zaskočen, s úsměvem odpověděl. Nikam se neschovával, pro lístek si nikoho neposlal, a sám si to odšlapal – zkrátka normální chlap mířící na normální dovolenou – mimochodem na jeden z nejkrásnějších chorvatských ostrovů. Když jsem dnes slyšel o tragédii v Afgánistánu, a hned útoky, kdeže je ministr obrany, zdravě jsem se naštval, a rád bych se Martina zastal. A proč mu říkám křestním jménem? Není to pro nedostatek úcty, ale jsme vrstevníci, a to letmé setkání na břehu moře bylo okamžikem souznění – jedeme si odpočinout do stejných míst, spiklenecký úsměv a slušné kývnutí hlavou s přáním dobrého dne bylo civilní a chlapské. A nejen to je jediné souznění.

Jsem předsedou hnutí Nezávislí, a tak vím, o čem je politika. Byť více ta komunální než ta vysoká. Ale ten princip je stejný. Vždy se na vás vrhnou, ať uděláte, co uděláte, aniž si uvědomí, jak je to trapné a ubohé. Ano, je tragédie, že nám zabili české chlapce. Ano, bylo asi správné, že se Martin Stropnický vrátil, aby řekl pár vět. Přijel navíc autem, obyčejně, neposlal pro sebe žádný speciál. A zavděčit se nemohl nikomu – matkám a partnerkám těch mrtvých jeho věty nepomohou, a média? Ta mne tedy pěkně nadzvedla. Ministr obrany je totiž taky jen člověk. V tomto případě asi člověk na odstřel. Kdyby zůstal na Pagu, byl by špatný. Když přijel, je to také špatně, protože jel, považte, autem. Kdyby si objednal letadlo, sežrali by ho zaživa. Možná i ty věty vyčtou, jako vyčetli politikům, když jeli do míst povodní, že se přiživují na tragédii.

Takže Martine, nedejte se. Mohu vás uklidnit, že jako občan České republiky bych pochopil, kdybyste ty věty, mimochodem dobře a bez zbytečného patosu postavené, řekl v důstojných prostorách ve městě Novalja, Pag nebo Lun. Mohla média přijet za vámi, jsou-li tak chytrá. Mohl jste i veřejně mlčet, ctít pietu a až to přebolí, jít podat rodinám ruku a za českými hochy do Afgánistánu už v jiné atmosféře zaletět. Kašlete proto na to, co kdo píše. V takové chvíli se nelze prostě zavděčit nikomu. Až vás zase potkám před trajektem, opět vám s úsměvem a upřímně řeknu Dobrý den. V Novalje na Pagu jsem opět od 12. srpna. Přijeďte. Dáme si dobré jižanské kafe v Konobě 85. Máte totiž právo být i člověk. Na té cestě jsem měl pocit, že jím jste.