Po třech letech války proti Sýrii, píše v posledním komentáři, Západ svou ofenzívu programově rozšířil i do Iráku a Palestiny. Ve hře jsou sice i „flagrantní rozpory mezi náboženskými a sekulárními proudy“. Ve finále však hlavně „vlivné ekonomické zájmy“. Zatímco řada soupeřících skupin změnila tábor už několikrát, naleziště ropy a plynu adresu nemění.
„Každá válka, vedená koalicí“ – „má-li naplnit specifické zájmy každého z jejích členů“ – „logicky sleduje cílů víc“. „Boje, zuřící nyní v Palestině, Sýrii a Iráku, spojuje to, že je vede blok, zformovaný Spojenými státy, proti národům, kterému jim kladou odpor, ve snaze přeformátovat ´Velký Střední východ´ a změnit budoucí trh s energiemi.“
Momentálně jde hlavně o „dvě změny: mapy produktovodů a exploatace nových nalezišť“.
„NATO se od počátku války proti Sýrii snaží přetnout osu Teherán- Damašek (NIORDIC, INPC, vedoucí z východu na západ) ve prospěch alternativního koridoru (z jihu na sever), aby se ropa a plyn z Kataru (Exxon-Mobil) a Saúdské Arábie (ARAMCO) daly expedovat přes syrské pobřeží.“
Právě toho má dosáhnout „ofenzíva Islámského státu v Iráku, která zemi rozděluje, a separuje tak Írán od Sýrie, Libanonu a Palestiny“.
Je to střet o to, „kdo bude prodávat ropu a plyn do Evropy, a tím i o objem a prodejní ceny dodávek“. To skýtá „vysvětlení, proč jsou do války vtaženi tři klíčoví exportéři ropy a plynu (Rusko, Katar a Írán)“.
„NATO však sleduje i další cíl: nadvládu nad zásobami ropy a plynu a nad jejich exploatací v Levantě.“ To, že jsou v „jižním Středomoří, v teritoriálních vodách Egypta, Izraele, Palestiny, Libanonu, Sýrie, Turecka a Kypru velká ropná pole, se ví notoricky už desítky let. Jaká je jejich konfigurace a kam až sahají pod kontinent, je však od roku 2003 známo jen Západu.“
A to díky „průzkumu norské společnosti Ansis, legitimně realizovanému v Sýrii ve spolupráci s její vlastní ropnou společností“ (za „účasti další norské firmySagex“). Oba norské subjekty však „podplatily zpravodajského činitele, tajně provedly třírozměrné šetření a objevily netušený objem syrských zásob. Jsou větší, než ty katarské.“
Ansis pak „koupila francouzsko-americká Veritas SSGT se sídlem v Londýně. Údaje o syrských zásobách se tak dostaly do rukou vlád Francie, USA, Británie a Izraele, které se obratem spojily v koalici za destrukci Sýrie a uloupení její ropy a plynu.“
Poté, co „Spojené státy svěřily rekolonizaci Sýrie Francii a Británii, ty daly dohromady koalici ´Přátel Sýrie´, která ve Spojených arabských emirátech v květnu 2012 a pod německým předsednictvím ustavila ´Pracovní skupinu pro hospodářskou rekonstrukci a rozvoj´“.
O „koláč, který se ještě ani nepodařilo ukrást“, se tak „podělilo šedesát zemí“. Většina z nich přitom o „objevech Ansis a Sagex ještěani neměla tušení“.
Až do léta 2013 to byl i případ syrské vlády. Teprve když se k utajovaným datům o své přírodním bohatství propracovala, právě z nich dešifrovala i tajenku klíčového rébusu: „jak dokázal Washington dát dohromady koalici, mající její zemi zničit“.
Krátce nato „podepsal Bašár Asad smlouvy o budoucí exploataci nalezišť s ruskými společnostmi“.
Palestinské zásoby rekognoskoval British Gas. „Izrael však jejich čerpání zablokoval ze strachu, že by se royalties využilo k nákupu zbraní.“
V červenci 2007 sjednal Tony Blair – coby „vyslanec ´Kvarteta´ (OSN, EU, Rusko a USA)“ – „dohodu mezi Palestinou a Izraelem o exploataci polí Marine-1 a Marine-2 v Gaze“.
Tehdejší izraelský náčelník generálního štábu Moše Ya´alon ji však hned nato bojkotoval „senzační verzí na webu Jeruslam Center for Public Affairs, že dohoda nemá naději, protože část peněz by připadlo Hamásu, který je v Gaze u moci“. A že tak „jedinou cestou garantující, že manna nebude financovat rezistenci, je ´generální operace, která Hamás vyrve z kořenů´“.
O další komplikci se postarala zpráva z října roku 2010 o „gigantickém nalezišti Tamar v izraelských a libanonských teritoriálních vodách“. Bejrůt – „na popud Hizbaláhu“ – obratem „vyrozuměl OSN, trvaje na svých právech těžby“. „Izrael ji však z těchto zdrojů zahájil, aniž by se libanonské výhrady jakkoli ohlížel.“
Hned „několik cílů sleduje i dnešní izraelský útok na Gazu“. Avšak tím hlavním je plán, s nímž Moše Ya´alon vyrukoval už coby náčelník generálního štábu. Teď ho zastřešuje z postu izraelského ministr obrany.
Záminku dodal Tony Blair, tentokrát coby „poradce“ egyptského prezidenta Sísího. „Mírová iniciativa“, kterou Blair prezentuje jeho jménem, je programově koncipována tak, aby ji mohl akceptovat jen Izrael, Palestina však nikoli. A její odmítnutí tak slouží za „záminku pro ´generální ofenzívu, která Hamás vyrve z kořenů´“. „Od věci jistě není ani to, že Tonyho Blaira nehonoruje Egypt, nýbrž Spojené arabské emiráty.“
Plně „událostem porozumět se tak dá jen jejich čtením prizmatem energií“. „Politicky“ už totiž „zničení Hamásu v zájmu Izraele není“ – a nejen „proto, že ho pomáhal vytvořit s cílem relativizovat Fatáh“.
Tak jako „není v zájmu Sýrie podporovat síly, které se spolčily s NATO a vyslaly proti ní do boje džihádisty“.
„Časy ´arabského jara´, majícího ve všech arabských zemích přivést k moci Muslimské bratrstvo (jehož je Hamás palestinskou odnoží), jsou ty tam.“ Teď „anglosaskému imperialismu vedou stále víc ruku ekonomické ambice, prosazované na úkor regionální politické dynamiky“.
Reálná demarkační čára, rozdělující arabský svět, „nevede mezi náboženskými a sekulárními proudy, ale mezi těmi, kdo imperialismu kladou odpor a kdo s ním kolaborují“.
