Kultura a ekonomie

Ekonomika, kultura, příroda

V dnešní době je skutečností, že ekonomie musí spolupracovat s řadou jiných oborů. Ekonomicky potřebné rozhodnutí není často možné realizovat například z ekologických důvodů. V jiných případech zákony potřebné pro správný vývoj ekonomie se nedaří schválit v parlamentu z politických důvodů. Pokud se takové zákony schválí bývají problémy s jejich realizací. Zde ekonomie souvisí s právem a politologií. Při řešení problémů se ekonomie často odvolává na své klasiky. Někteří ekonomové a nejen oni občas zveřejňují úvahy o tom, že jsou potřeba nové přístupy k ekonomii. Ekonomie by tak mohla hledat inspiraci ve filozofii. Tak jak to často dělají i jiné vědy. Jaká by ta inspirace mohla být nevím. Myslím si ale, že přispět k řešení dnešních problémů by mohlo následující. Obnovit a realizovat filozofické základy dnešní společnosti a přizpůsobit je dnešní situaci.Takové ty základy o kterých se učí ve školách, že na nich stojí demokratický právní stát. Konkrétně svobodu a nezávislost rozhodování a dále pozitivismus. To jest poznat skutečnost takovou jaká je. V dnešní době se rozhodujeme spíše na základě dezinformací a reklamy než na základě informací. Dnes se tvrdí spousta tvrzení týkajících se voleb, schvalování zákonů, nezávislosti moci ve státě atd. V praxi je to často jinak. A zřejmě na škodu dnešní společnosti. Myslím si, že dnes mnoho svobodného nezávislého rozhodování nemáme. Zejména ne politici. To co si myslím není nic nového. V médiích je diskutováno množství názorů na současnou situaci a mezi nimi i ty názory, které já uvádím v této úvaze a považuji je za správné.

Umberto Ecco kdysi napsal, že dnes se nemusí pravda utajovat. Stačí ji vypustit do světa společně s velkým množstvím dezinformací, polopravd a nesmyslů.Ten kdo by v takové situaci říkal pravdu by byl považován za někoho kdo tvrdí něco velmi absurdního. Nutno připomenout Goebelse, který říkal, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Podle mě nastává otázka jaké výsledky může dávat demokratické hlasování za takové situace. Přitom samotný výklad důsledků obsahu pojmu demokracie jako volnou soutěž názorů nemohu považovat za správný v každé situaci. Podle mě by bylo vhodnější uvažovat o volné soutěži úhlů pohledu na danou věc než názorů. Úplně nejvhodnější by bylo rozhodovat se podle toho co o té věci volič zná. Zodpovědně se o něčem rozhodovat mohu když to o čem rozhoduji znám a když znám správné řešení. Řešení vyplývající z vědeckého výzkumu. Rozhodovat se podle názorů považuji za značně nezodpovědné. Jedním z požadavků na vědeckou teorii je aby byla konzistentní. To znamená logicky vnitřně nerozporná. Jak mohou být vnitřně nerozporná pravidla řízení státu, když jsou vytvořena z volné soutěže názorů, které jsou úspěšné ve volbách. Podnikatelé se snaží řídit své firmy podle vědeckých poznatků a metod. Stát je řízen soutěží názorů. Soutěž názorů by snad mohla mít význam v otázce politických práv. Když je třeba šetřit a investovat je třeba to udělat. Často se stává, že místo toho se ve volbách zvolí názor zcela opačný.

Lidé si vytvářejí různé názory na různé informace. Informace, které lidé přijímají, často nejsou jako celek konzistentní. Lidé přijímané informace zpracovávají. Zpracovávají je tak, že je řadí do logických systémů. Je otázka jak často skládají do logických systémů dezinformace. A také jak pravděpodobné jsou výsledky úvah na základě těchto logických systémů. Při zpracovávání informací do logických systémů mohou lidé postupovat tak, že zpracovávají všechny informace, které mají k dispozici a potom se jejich poznání může blížit vědeckému. Lidé také mohou vybírat informace, které souhlasí s jejich názory a ignorovat ty, které nesouhlasí. Jejich poznání se potom blíží víře. Dnes je možné nezodpovědně šířit téměř jakékoliv názory. Nezodpovědně bez nutnosti zodpovídat za ně. Zodpovídat za to, že ty názory, nejsou vědou ale často vírou. Často vytvořené na základě dezinformací.

Již od dob antiky je známo, že nikdo nemůže znát vše. Jestliže nezná vše, nemůže si být jistý, že jeho názor vytvořený na základě neúplného poznání by mohl být správný. Jak oprávněné je potom mít právo na názor a jeho šíření. Například hlasováním ve volbách. Tímto aktem tak žádat ostatní členy společnosti aby se mým názorem řídili. Z historie známe, že v jiných způsobech řízení společnosti existovaly určité požadavky, kladené na ty, kteří mohli hlasovat a rozhodovat o společnosti. Pravidla vycházela buď z požadavků na osobní vlastnosti ( například morálka, statečnost apod. ) nebo na majetek. Takzvaný majetkový cenzus nebyl ve své době úplně nelogickým.Výsledek hlasování mohl mít často vliv na majetek toho kdo hlasoval. V dnešní době stačí pro kvalifikaci voliče mít nejméně 18 let. Já jsem proti tomuto způsobu výkladu lidských práv. V záležitostech týkajících se základních práv mají mít právo volit všichni starší určitého věku. Ale jen v těch záležitostech. V jiných záležitostech pouze ti kdo splnili určité požadavky kladené na voliče.Ty by se měly ověřovat schopností úspěšně složit určité zkoušky, podobné těm, které se skládají při usilování o přijetí do studia na školách. Také jsem proti minimálnímu věku voliče 18 let.V historii to bylo často 21 let a od toho věku se také člověk považoval za plně dospělého. Protože člověk ve věku 18 až 21 let je dle výzkumů snadno ovlivnitelný, byl v důsledku lobbování politických stran snížen minimální věk voliče na 18 let. Snížením minimálního věku voliče na 18 let došlo podle mého názoru k výraznému znehodnocení smyslu voleb.Vždyť se takto účastní voleb voliči s minimálními znalostmi a zkušenostmi. Jejich názory jsou ovlivněny edukací v rodině a ve škole. Obojí může mít poměrně často k objektivnímu výkladu světa hodně daleko.

V dnešní době jsou známé metody řešení problémů. Existují vědní obory, které znají metody určení problému, definice problému, výběru informací nutných pro jeho řešení a následné řešení. V řízení společnosti se nepoužívají.V řízení společnosti se používají dle mě již přežilé a škodící metody názorového konsensu.

Dnes často nastává situace, kdy společnost slouží nástroji, který původně měl sloužit společnosti. Původně měly volby sloužit pro prosazení a ochranu práv všech členů společnosti.V dnešní době sociálního a politického inženýrství vznikají politické strany podobně jako výrobky. Na základě průzkumu trhu.Tak jako například hudební skupiny vznikají občas na základě průzkumu trhu učiněného hudebními vydavatelstvími. Politické cíle, které hlásají politické strany jsou realizovány na základě metod marketingu. Politické cíle již dávno neslouží společnosti. Například trh.Trh měl sloužit společnosti. Nyní v politických cílech vše slouží trhu. Přesto, že často jsou pochybnosti zda trh vše vyřeší. Podobně je tomu s tzv. lidskými právy. Původně měla sloužit všem členům společnosti. Nyní mi připadá, že řada problémů nemůže být vyřešena ani řešena, protože lidská práva to neumožňují. Práva přírody a budoucích generací se prakticky neuvažují.V politických cílech dnes často nenajdeme požadavek řešení konkrétního problému. Požadavek sloužit lidským právům ano.

Problémů s demokracií a soutěží názorů je podle mě více. Když si představíme na základě jakých pravidel se volí, vidíme, že zde není něco v pořádku. Kdo vyhraje volby měl by vládnout. Aspoň tak se to tvrdí. Otázka je, které volby a kde vládnout. Máme volby do parlamentu, do senátu, do krajských zastupitelstev, do obecních zastupitelstev. Tyto volby se nekonají zaráz ve stejnou dobu. Navíc do senátu se volí vždy jen jedna třetina senátorů. Kromě toho kdo vyhraje volby vládne podle zákonů schválených v předchozím období. Než si stihne schválit své vlastní zákony jsou další volby. K tomu všemu přistupuje volba prezidenta, který je také volen v jinou dobu a parlamentem vzešlým z jiných voleb.

Demokratický právní stát republikánského zřízení má údajně odělenou moc soudní, moc výkonnou a moc zákodárnou. Dle mého názoru k tomu aby to tak bylo, je třeba představitele těchto mocí volit ve zvláštních volbách. Dosud je tomu tak, že se zvolí parlament a většinou šéfové parlamentních politických stran si zvolí a schválí vládu. Oficiálně ji jmenuje prezident a schválí parlament. Já v tom nevidím nezávislost moci výkonné. Nejvyšším představitelem moci soudní je ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti je členem vlády. Vláda je moc výkonná. Protože ani poslanci nejsou nezávislí ale jsou závislí na příkazech šéfa strany, může se stát, že skutečnou moc ve státě má jen několik lidí.

Dělba moci byl původně prostředek omezení moci panovníka, v dnešní době pojistka proti zneužití moci. Jednotlivé složky moci mají být svěřeny odděleným subjektům a jejich vzájemné vazby jsou omezeny nebo podřízeny přísnější kontrole. Dělba moci je považována za jeden z důležitých znaků právního státu. Vidíme, že dělba moci je narušována mocí šéfů politických stran.

Vyjdeme – li z názorů na podjatost například v řízení u soudu, nebo v projednávání správních záležitostí ve státní správě vidíme, že řada politiků je podjatá. Podle mého názoru by neměli být volení politici členy politických stran. Měli by být na stranách nezávislí. Politické strany by pouze připravovaly volební program. Směly by přijímat pouze anonymní dary do určité výše. Ty by se shromažďovaly na kontě ve správě nezávislého správce. Nashromážděné peníze by byly v určitých termínech vypláceny jako celková suma příslušné straně. Bez výpisu z účtu. Byla by tak omezena možnost ovlivňování politických stran pomocí sponzoringu. Ve volbách by měly kandidovat nezávislé osobnosti.Totéž podle mě platí pro volbu prezidenta. Ten by měl být nezávislý a volen v přímých volbách.

Teorie říká, že ve státě republikánského zřízení jsou tři moci. Moc výkonná, soudní a zákonodárná. Myslím si, že v dnešní době se objevují na scéně dvě další moci. Moc politická a moc ekonomická - finanční. Moc politická je moc, kterou představuje ústavní soud.Ústavní soud dohlíží na to aby se neschvalovaly zákony, které jsou třeba, ale zákony, které nejsou v rozporu s ústavou. Současně dohlíží nejen na zákony ale i na činnost ve státě aby nic neodporovalo ústavě.

Existuje několik výkladů zákonů. Jedním z nich je výklad politický. Dle mého názoru politický výklad dělá ústavní soud. Myslím si, že v poslední době nás o tom několikrát přesvědčil. Soudci ústavního soudu jsou jmenováni na deset let a nejsou voleni. Navíc soudí podle ústavy, která byla schválena před mnoha volebními cykly. Nemyslím si, že se dnes máme řídit podle názoru našich předků. Na světě je mnoho států, které nemají ústavu a nevadí to. Z těch známějších mohu jmenovat například Velkou Británii a Izrael.

Volič volí své poslance, protože se domnívá, že budou plnit určitý volební program. Součástí volebního programu jsou také ekonomické cíle. Jenže na ekonomiku státu má značný vliv činnost státní banky. Státní banka svou finanční politikou ovlivňuje hospodářství. Guvernéra státní banky nevolíme ve volbách. Doba jeho výkonu funkce se nemusí krýt s volebním obdobím poslanců parlamentu. Guvernéra jmenuje prezident. Abych se příliš nevzdálil oblasti ekonomie neuvažuji například v dnešní době stále více se prosazující úřad ombudsmana. Dalšími centry moci jsou následující dva úřady, které nespadají pod pravomoc vlády. Národní bezpečnostní úřad a Antimonopolní úřad. Také jejich představitelé nejsou voleni ale jmenováni.

Další oblastí kde si myslím, že to s výkonem státní moci není zcela v pořádku je oblast sportu a víry. Tak zvaný nezávislý stát není podřízen žádnému jinému státu ani žádnému jinému subjektu uvnitř státu (armáda, pol. strana) nebo mimo státní strukturu (církev, hnutí). To znamená poslanci schválí zákony, vláda podle nich vládne a v případech vzniklých sporů rozhoduje soud. Ve skutečnosti je to tak, že do řady problémů týkajících se sportu nesmí zasahovat stát. Jinak by byl stát vyloučen z mezinárodních sportovních organizací. Do záležitostí víry zasahuje církev. Církev je nadnárodní organizace. Hlavou církve je papež ale proč potom státy neuzavírají smlouvy s papežem ale s Vatikánem? Proč mají státy uzavírat smlouvy se soukromou organizací, třeba i církevní? Kde je v případě sportu a víry nezávislost státu?

Dalším problémem je otázka svobody vládnutí.Vláda vzešlá z voleb nemůže často vládnout podle svých představ anebo politických ideálů. Musí řešit v prvé řadě problémy, které ji zanechala předchozí vláda. Předchozí vlády rády nechávají prázdnou státní pokladnu. Je všeobecně známo, že člověk, firma nebo stát se nemohou svobodně rozhodovat, investovat a volit nejlepší řešení, když jsou zadluženi. Zadluž a panuj je skutečným heslem vlád. Nejlépe je zadlužit všechno a všechny. Občany, domácnosti, firmy, obce, stát. Zadlužená společnost ale i občané se mohou ocitnout ve stavu, kdy nemají prostředky na řešení ekologických problémů. Potom se musí rozhodovat podle hesla tvrdícího, že napřed si musíme na ekologii vydělat.

V poslední době se v ekologii objevují termíny jako mezigenerační spravedlnost, odpovědnost a podobně. Myslí se tím, že přírodu a Zemi máme odevzdat potomkům v takovém stavu v jakém jsme ji převzali. Myslím si, že totéž by mělo platit v ekonomii. Neměli bychom předávat našim potomkům stát více zadlužený než jsme ho převzali.Také si myslím, že v souvislosti s předchozím by se měly při úvahách o investicích zohledňovat i následující úvahy. Představme si například velké investice jako jaderné elektrárny atd. Taková elektrárna se dvacet let staví. Její financování je významnou položkou ve státním rozpočtu. I v případě, že ji přímo nefinancuje stát, přesto ji ve skutečnosti nepřímo financuje tím, že náklady na její výstavbu se odečítají od daňového základu. Po jejím uvedení do provozu elektrárna nějakou dobu pracuje. Po nějaké době vznikne nutnost elektrárnu zlikvidovat. Náklady nejsou malé a nese je úplně jiná generace než, která ji postavila a částečně jiné generace než, které ji využívaly.

Poslední problém na který chci upozornit je následující. Je poměrně známým termínem efekt motýlích křídel. Ten naznačuje, že příroda je oproti našim původně lineárním modelům nelineární.To znamená, že realita nebo model reality nejsou lineárním součtem částí reality. Tento poznatek platí také v případě lidské kultury. Prvním pohledem na politické cíle politických stran vidíme, že vycházejí z lineárních představ. Jsou to například následující představy. Zvýšíme daně, snížíme daně, zvýšíme tuto položku státního rozpočtu, snížíme tuto položku státního rozpočtu atd. a stane se to a to. V praxi velice často zjistíme, že zamýšlený efekt se nedostavil. Myslím si, že i politické cíle by měly doznat změn.

K tomu je třeba a nejen z výše uvedených důvodů, aby též voliči měli dostatečné informace a znalosti týkající se problémů, které řeší jejich volení zástupci. Zřejmě by to mělo být součástí školního vzdělání.A tak jako se za předchozího režimu musel člen strany politicky vzdělávat měl by se každý volič, který by se chtěl účastnit voleb vzdělávat v oblastech souvisejících s řízením společnosti a ve znalosti aktuálních problémů. Dnes zejména ekologických. Dnešní politické strany vzdělávají své členy. Myslím si, že voličům by to také prospělo.

Myslím si, že oproti zažitému mínění o nedostatečné ekologické výchově a necitlivosti k problémům světa je situace trochu jiná. Jistě jsou zde lidé a hlavně bohatí lidé a politici, které pojmy zodpovědnost a spravedlnost, mezigenerační solidarita a spravedlnost jakož i jiné s tím související nezajímají. Běžní lidé i když třeba nedovedou o problémech učeně diskutovat vidí na vlastní oči změny v přírodě kolem sebe. K tomu aby se problémy řešily jsou třeba změny. Na změny jsou potřeba peníze, dostatek relevantních informací a politická vůle. To vše při dnešním ekonomickém a politickém systému je obtížné použít na řešení ekologických problémů. Ekologické problémy se často řeší tak, že se současně vytvoří další ekologické problémy. Například problém biopaliv atd. S tím vším souvisí i zhrnutí předchozích mých názorů do jednoho.

Von Neumann kdysi řekl, že každý dostatečně složitý systém, se od určité složitosti začne sám vyvíjet a reagovat na podněty mimo systém, takovým způsobem, že jeho vývoj směřuje k jeho zachování. Je přitom úplně jedno co tvoří prvky systému. Takový složitý systém je nelineární. Myslím si, že příkladů pro platnost jeho tvrzení můžeme najít hodně. Může to být právní systém, který je tak složitý, že je často nemožné přijmout potřebný zákon, protože tomu brání současné zákony. Může to být státní správa, která  má tak složitý systém tiskopisů, že není možné zrušit jeden aniž by na jeho místo nenastoupilo mnohem více dalších. Může to být politický systém, kde zrušit nepotismus, korupci, podjatost a další negativní jevy je nemožné, protože systém tyto vlastnosti chrání. Může to být systém našich důvodů proč nelze nějaký problém řešit. Odstraněním jednoho důvodu se vytvoří ještě větší množství dalších důvodů dokazujících, že problém skutečně nejde řešit. Může to být nám vnucená virtuální realita tvořená údajně našimi názory. Když virtuální realitu naruší nevyhovující názor, virtuální realita zasáhne a vytvoří opravenou virtuální realitu. Abych uzavřel kruh mých názorů, napíši, že mám na mysli opravenou virtuální realitu vytvořenou z dezinformací popisovaných Umbertem Eccem. Dnešní filozofové zabývající se ekologií často tvrdí, že jde ekologické problémy vyřešit bez politických změn. Podle mého názoru jsou nutné změny politické a ekonomické. Je třeba změnit lidskou kulturu.