Zemědělství patří k nejstarším činnostem člověka a velmi významně ovlivnilo podobu a fungování krajiny. Člověk - zemědělec ji na území Evropy utváří zhruba osm tisíc let a je tedy výrazným faktorem proměny kulturní krajiny a i samotné lidské civilizace. V každé historické době svou činností vytvářel určitou krajinnou matrici tvořenou specifickým uspořádáním polí, luk, lesů, vodních ploch a podobně.
Tato matrice se v průběhu historického vývoje měnila a doslova přepisovala. V řadě knih z posledního století najdeme vzpomínku na malebnou mozaiku políček, mezí a luk, typickou pro českou krajinu před érou kolektivního zemědělství. Tu v důsledku současných intenzivních přístupů v zemědělství prakticky již neobjevíme. Prioritou je výkonné zemědělství s prokazatelnými úspěchy, na druhé straně jsme ale svědky zhoršení kvality přírodních zdrojů, na nichž je sama tato hospodářská činnost závislá. Stále častěji můžeme číst zprávy o degradaci půdy, narušení hydrických režimů, znečištění vodních zdrojů, vnášení cizorodých látek do potravních řetězců, snižování biologické pestrosti, zhoršení estetické kvality krajinného obrazu a tak dále.
Tyto negativní faktory ovlivňující naše prostředí i vlastní zemědělskou produkci nepůsobí v každém prostoru se stejnou intenzitou a jejich pochopení a práce s nimi je velmi složitý úkol pro budoucí optimalizaci krajinného prostoru. Toho, že se jedná o víceoborový problém, si byli vědomi i autoři a signatáři Evropské úmluvy o krajině, která si mimo jiné klade za cíl ochránit a zachovávat krajinný potenciál pro další generace. Evropská úmluva o krajině byla podepsaná v roce 2000 ve Florencii. Česká republika tuto smlouvu podepsala v roce 2002 a po ukončení ratifikačního procesu v říjnu roku 2004 vstoupila v platnost. Úmluva si klade za cíl zajistit ochranu jednotlivých typů evropské krajiny a aktivní péči o ni v souladu s principy udržitelného využívání a zároveň ukládá povinnost vytvářet a realizovat ohleduplné krajinné politiky, a to i za účasti veřejnosti a místních a regionálních úřadů.
Jako hlavní principy Evropské úmluvy o krajině můžeme zmínit následující. Rozmanitost evropských krajin představuje společný a klíčový zdroj kvality života jednotlivce i společnosti a současně tvoří základní prvek životního prostředí. Ochrana, správa a plánování evropských krajin jsou právy i povinnostmi každého jednotlivce a všech evropských zemí. Udržitelný rozvoj musí být založen na vyvážených harmonických vztazích mezi sociálními potřebami, hospodářskou činností a ochranou a tvorbou životního prostředí. Úmluva se zaobírá celou krajinou (přírodní, venkovskou, městskou, industriální), věnuje se tedy přírodně hodnotným i lidskými aktivitami poškozeným krajinám.
Úkoly vyplývající z Evropské úmluvy o krajině jsou svěřeny všem resortům a důležitou roli v jejich plnění má i vzdělávání. Vědomi si toho jsme v konsorciu několika českých pracovišť (Mendelova univerzita v Brně, Univerzita Palackého v Olomouci, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví Průhonice, Centrum evropské sítě pro implementaci Evropské úmluvy o krajině v ČR a Bioinstitut, o. p. s., Olomouc) začali v roce 2012 řešit grant OPVK s názvem Důsledky a rizika nedodržování Evropské úmluvy o krajině (http://umluvaokrajine. cz/o-projektu/. Cílem projektu je zejména zvýšení informovanosti o této úmluvě a zlepšení výměny informací vztahujících se k její implementaci v ČR. Součástí projektu bylo i navázání spolupráce se zahraničními pracovišti, které řeší obdobné problémy, v rámci nichž byla uspořádána i řada setkání se zastupitelstvy obcí, zemědělci, ochranáři a podobně.
Velmi významný byl vzdělávací cíl projektu, který si kladl za úkol vychovávat odborníky na projektování krajinných úprav a využívání krajiny a respektující úkoly vyplývající z úmluvy. Velký důraz byl přitom kladen právě na zemědělskou krajinu. Při řešení se podařilo vytvořit každoročně se opakující studentský krajinářský workshop, kdy na půdě Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Lednici i ve vybraných územích v rámci celé České republiky měli možnost studenti Mendelovy univerzity a Univerzity Palackého ve smíšených týmech řešit praktické problémy v krajině a navrhovat úpravy krajinného prostoru tak, aby vytvořili funkční krajinu poskytující mnoho ekologických služeb a zároveň i krajinu ekonomicky prosperující. Získali tak možnost vytříbit si praktické dovednosti zpracováním reálné krajinné studie území.
Tipy na problémové oblasti vycházejí často z místních zastupitelstev, zemědělských podniků i od správců chráněných území. V letech 2012 až 2014 takto vznikly zajímavé studentské práce v územích Lednice a okolí, Mikulovsko, Hustopečsko, Kozmice, Pacov, Holíč, Kopčany, Lanžhot, Podyjí (Havraníky, Hnánice, Lesná a Čížov) a dalších. Specifické řešení vyžadovaly krajiny navazující na historické objekty, například ve Veltrusech a Štěkni. Studie řešily různé typy krajin, a to od zámeckých parků a komponovaných krajin až po intenzivně využívané zemědělské krajiny s absencí krajinné zeleně a s degradací půdy (například s vodní a větrnou erozí).
Studentské práce nejsou prezentovány pouze v rámci jednotlivých pracovišť partnerů, ale byly vystavovány i na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR či v rámci mezinárodní konference o krajině, která se konala letos v květnu v Lednici. Značným přínosem těchto prakticky orientovaných studentských prací je pro jejich zpracovatele možnost komunikovat při jejich vytváření se zástupci obcí, subjekty obhospodařujícími krajinu, prostě s lidmi, kteří v těchto územích žijí. Před jejich zástupci byly projekty i obhajovány a asi největším potěšením pro studenty bylo, že některé navržené prvky nezůstanou pouze v projektu na papíře. Jaká bude naše krajina v budoucnu, záleží na uvědomění si problémů, které v ní jsou, a na postupu všech „hráčů“ při jejich řešení. Z plnění projektu je zřejmé, že studenti jsou na tyto úkoly odborně připraveni. Využijeme jejich znalosti, kreativitu a nadšení?
Bořivoj Šarapatka a Marek Bednář, Univerzita Palackého v Olomouci
