Dostalo se mi některých ohlasů hovořících o přílišném filozofickém náhledu na celou problematiku dění na Ukrajině. Ano, říkám, a nemohu jinak, dodávám.
Nepovažuji se za odborníka na vojenskou strategii, tedy ne typu těch, kterých se zejména na sociálních sítích, bez větších znalostí a hlubších, všestrannějších informacích nyní vyrojilo jako hub po dešti, spíše mi jde o to pochopit a zaměřit se na psychologii, smysl a podstatu konfliktů, kterým je i např. ten na Ukrajině. Nikdy se tyto události nedějí tak, aby šlo jen o to, kam a jaké množství zbraní sveze a použije ta nebo ona zainteresovaná strana. I když i o tom je řeč – viz např. velmi reálně panující přípravy NATO na zřizování tzv. rychlých vojenských jednotek. Ale ani toto není až tak nic nového pod sluncem a odpovídá to logice (vojenskému plánování) o zvládání konfliktů odpovídajícím dnešní době, vojenským technologiím a technice. O tom ale psát nechci a odborně ani nemohu.
Co ale znovu zopakuji, že se „války v podstatě nedají vyhrát“… A to již nyní tvrdím i se znalostí toho, co potvrzují např. skutečnosti shromážděné OSN ve svých zprávách – viz např. http://zpravy.idnes.cz/rusko-ukrajina-uprchlici-milion-osn-d76-/zahranicni.aspx?c=A140902_125537_zahranicni_aha. Jde mi stále o totéž – zda opravdu jsme jako „postmoderní společnost“ se všemi možnými výhradami ušli takový kus cesty, že přehlížíme (opakovaně v posledních desetiletích) tak podstatné věci, jako to, co podobné ozbrojené eskapády obnášejí a mohou způsobit beze zbytku v myslích a jednáních lidí? Budeme-li jen pomýšlet na to, čí ideologie je pro nás bližší a který „autoritář“ na čele země je tzv. lepší, pak ano, budiž, a „zelenou“ mají všechny další a podobné konflikty podobné tomu na Ukrajině. Hurá! Našli jsme východisko – jedni nasadí sankce, druzí je budou odmítat a lidé budou zatím i dál opouštět své domovy, měnit své adresy, ztrácet své příbuzné a blízké. A činitelé národní i nadnárodní budou nadále opakovat známá klišé podle toho, co je momentálně v kursu, ač ten kurs se neodehrává bez příčin a souvislostí právě třeba posledních desetiletí.
Dění na Ukrajině opravdu není dílem náhody, nebo posledních měsíců, a jen tzv. spravedlivých rozhodnutí těch, co sledují především vlastní ambice, a to lze říct také o stávajících vládcích Ukrajiny. Vím také, a s poznanou realitou ruské mentality nebudu očekávat, v naději, že různorodé bojůvky na území Ukrajiny, posilované Ruskem tu více, tu méně oficiálně tak činí ve jménu záchrany těch, co už své životy, domovy a další hodnoty ztratili. Přesto se mohu i nadále ptát: je ten konflikt na Ukrajině opravdu v zájmu lidí žijících na znesvářených územích? Je v zájmu zemí sousedních, i těch s členstvím v EU, aby se nechaly ještě více zavlékat do tohoto konfliktu, který možná vynese plusové body nějakému tomu zbrojnímu systému a poslouží tomu kterému majiteli firmy? Anebo je přeci jen na místě pochopit, že Rusko se své sféry vlivu nevzdá a je lepší jednat a navrhnout spíše ekonomickou náročnost pro další vývoj vztahů, a to včetně zlepšení podmínek pro vývoj na samotné Ukrajině, kde si její občané zřejmě nedělají iluze ani o jedné z tzv. zainteresovaných stran? Pokud se má také část evropského teritoria stát místem testu, jak zvládat ten nebo onen lokálně vypadající konflikt, pak jeho negativní dopady však pocítí lidé v zemích, jejichž žití přímo s konfliktem nesouvisí. Fakt globalizace a jejích charakteristik je neúprosný a dotkne se nás více než méně, včetně postupných důsledků hospodářských, ale i kulturních a psychologických.
Ukazuje se, že Rusko, resp. jeho současná administrativa zřejmě stále a osvědčeně slyší na hlas „síly“, chování západních mocností mě však nepřesvědčuje, že si toho byly a jsou s odstupem času vědomy.
Jinými slovy, oběma stranám z toho pořád vypadává člověk ať už Rus, Ukrajinec nebo další. Pokud je ještě šance poučit se, zeptejme se právě lidí „tam“, co vlastně chtějí. Stále si více myslím, že další vojenské soupeření to nebude.
A proto se opakovaně vracím k úvodnímu tvrzení: války se v podstatě nedají vyhrát. Proč je tedy aspoň raději neukončit?! Země v Evropě i Rusko samotné mají velmi pohnuté vzpomínky a zkušenosti. Přesto by bylo dobré poněkud odsunout patos, velikášství a vlastní mocenskou ješitnost a zeptat se lidí právě teď, zda jsou ochotni donekonečna snášet podobná příkoří. Myslím, že Rusku, Ukrajině i dalším zainteresovaným evropským zemím by cesta ke kompromisu a smíření slušela více.
