V případě radikalizující se části dětí a mládeže jde i o tu, která ještě donedávna obývala poklidné čtvrti, nikoliv okrajové části evropských velkoměst. Ano, její část se skutečně rekrutuje z řad přistěhovalců z muslimských zemí. Nepřekvapí, že např. jejich rodičové obývali tyto čtvrti vedle příslušníků židovské komunity nebo katolíků atd. Dnes tento způsob života zažívá znatelné trhliny a jsou zjevné přímé střety v ulicích mezi představiteli těchto etnik, náboženství a komunit obecně.

Ne, nemám v úmyslu vynášet obvyklé mentorské soudy nebo se pohoršovat nad údajně nezvládnutou multikulturní politikou, na jejíž téma se nyní baví a lámou hlavy v Německu, Francii, ale i u nás, kdy některé tzv. národněvlastenecké síly programově povykují, že konečně je zač té EU udělit štulec, jak léty proklamovaná „multi-kulti“ dostává zabrat. Vedle tradičně procítěných národnostních frází a hesel, náboženských oživení a maloměšťáckých siláckých řečí problematika „sounáležitosti různých etnik a kultur“ se nezrodila nyní, ale jen nabrala na intenzitě problémů ve sféře globálních procesů ekonomických, sociálních a kulturních. Politicky je vcelku znát tápání a nejistota v tom, co bylo jedním z prubířských kamenů kdysi zakládajícího projektu ES, potažmo EU. V domnění, že se ty problémy snáze vyřeší, podléhá se iluzi, že přistěhovalcům se prostě dá na vědomí, ať si třeba své šátky jdou nosit domů. Ano, i to lze a děje se tak. A kulturní vyspělost úpí, čeho jsme jako ti údajně vyspělí schopni. Na jedné straně je to bráno asi tak. Na koho jiného svést to, že se ekonomice ne příliš daří, sociální potřebnost některých se radikálně snižuje, a do toho nám sem přicházejí odjinud ti, s nimiž bychom se měli ještě o své „jistoty“ dělit?! Kladu si ale otázku, co je opravdu příčinou těchto problémů? Chápeme opravdu dobře příčiny a nezaměňujeme je za důsledky? Obávám se, že ano. Byla kdysi léta známé velké hospodářské krize let třicátých 20. stol. a mnoho právě ze zemí českých a slovenských odcházelo až do zámoří, aby získalo a obhájilo svůj ekonomický status a sociální potřebnost. Že by tyhle lidi, dnes jejich potomky v dalších generací někdo z těchto zemí byl odhodlán navracet zpět, protože na něj doplácí údajně jeho sociální status, zřejmě není „politikou“… Přesto jsme to schopni právě nyní tvrdit o těch, co ze stejných příčin opouštějí své domovy, aby jinde zkusili získat postavení lepší. Neznám zemi, kde by se tak dříve dělo bez problémů. Pravda, můžeme se bavit o jejich intenzitě a složitosti.

Jedním z důsledků je právě radikalizace mládeže žijící v těchto zemích. Jsou to potomci těch, co do Evropy kdysi přišli za prosperitou a nyní se ocitají v problémech. Mládež hledá téma, jímž by uspokojila to, že řada z nich žije ve složitých rodinných a sociálních problémech, a zřejmě nemá velkou naději najít práci. Radikální smýšlení v duchu islámu jistě nenabízí změnu k lepšímu, ale zřejmě se v hlavách mladých, často zvnějšku nabádaných, stává motivací k jednání, že s jeho pomocí budou působit na oficiální místa ve státě, v němž žijí a ten že jejich situaci bude řešit. Co je jisté už nyní:

• Žádná radikalizace násilného typu situaci nezmění, jen vyhrotí, zvláště je-li opravdu zneužívána např. různými náboženskými, fundamentalistickými uskupeními.
• Hrozba násilí vyvolá reakci oficiálních míst chránící ostatní občany před násilím. Co to způsobí v hlavách lidí z pohledu dalšího spolužití, si je možné domyslet...
• Kromě újmy na své vlastní svobodě (příp. zdraví nebo dokonce životě) a dalších restrikcích se část těchto mladých zřejmě pozitivní změny nedočká, bude-li vtažena do těchto aktivit.

Možná východiska:

• Sejdou-li se mladí pouze s odsouzením za své projevy, nikoliv s řešeními, je velmi pravděpodobné, že se jejich úsilí jen dále zproblematizuje.
• Budou-li dáni do jedné linie s tzv. radikálními islamisty, resp. skutečně s těmi, jejichž programem je násilí, pak není šance, že se najde společná řeč a řešení.
• Nedojde-li ke společné účasti na řešení se zástupci komunit žijících v rizikových částech zemí a jejich měst Evropy, pak se další postup k řešení ocitá v mlze.
• Řešením je „radikalizace“ (účinnost) v nabídce na trhu práce, alternativních zaměstnaneckých, ale i volnočasových programech dětí a mládeže.
• Svou roli může sehrát i kulturní a náboženský dialog, který vyústí v odmítnutí násilí, zejména ve jménu jakéhokoliv náboženství.

Pokud se jen omezíme na to, že se řekne, že „ono už je stejně pozdě“ a nezbývá než tam a tam umístit účelově vyvinutý bezpečnostní systém, pak tím vlastně dáváme za pravdu nejen oněm „radikálním islamistům“, ale především těm, jejichž prosperita závisí na míře stupňující se nenávisti a násilí, což možná zaměstná část sféry služeb, ale k úpadku odsoudí další. Smysl a účinek takového počínání je ale konečný a bezvýchodný.