H. Svobodová: I velmocím může slušet kompromis

Zcela určitě mě neděsí páně Zemanovo vystoupení v ruském jazyce. Z našich končin lze vcelku považovat za politikův úspěch, pronese-li své vyjádření nebo vystoupení v jazyce cizím či jazyce dané země, s jejímž představitelem jedná, ať už soukromě nebo oficiálně. Soudit prezidenta, že zvolil jazyk ruský v podmínkách, v nichž zřejmě i slavil své narozeniny a jež organizačně spravoval také blízký Putinův přítel V. Jakunin tak nějak nepovažuji za relevantní, a mohu se jen podivovat oněm rádoby prezidentovým kritikům. V případě Zemanovi volby se volilo přímo, nedivme se, že více nyní sdílíme také důsledky své volby.

Zeman ani Klaus se svou „příchylností“ k „velkému bratru“ na východní straně – Rusku – nikdy netajili, ba naopak. Lze jistě diskutovat, jestli tak vždy činili v rámci čistě obchodních a diplomatických vztahů nebo svých vlastních minulých nebo stávajících závazků, ponechám k úvaze každého. Snad to prezident Zeman dělá méně „uhlazeně“ než pan Klaus, ex-prezident. Pokud tyto projevy a postoje skutečně pomáhají ekonomickým vztahům obou zemí – tedy té naší a ruské, zejména s akcentem na obyvatelstvo a jejich životní úroveň se mohu snažit dle informací dohledat a vyhodnotit, jde-li např. o konkrétní suroviny i příp. zaměstnanecký poměr těch, kteří se na těchto vztazích takto podílejí, a je třeba být uvážlivý, že takto realizované zájmy jsou prostě na místě. Je proto pochopitelné, že překážky v tomto smyslu, třeba v podobě sankcí moc pozitivně vnímány nebudou. Přesto si dovolím upozornit, že (tuším) pan ministr průmysl a obchodu Mládek se nedávno vyjádřil, že česká strana zatím sankcemi příliš neutrpěla. A nemám důvod ministrovi nevěřit. Přesto se mi některá prezidentova vyjádření z Rhodu jeví jako přinejmenším „nerozvážná“, a to nikoliv pro emočně laděnou stránku, jenž doprovází skoro každé Zemanovo vystoupení, ale spíše z pohledu reality smyslu a uvažování. Tedy:

Situace na Ukrajině, kde jinak probíhá s kolísající intenzitou občanská válka (také prezident se k tomuto označení přiklonil) nese v jeho projevu z Rhodu označení něco jako „chřipka“. O onemocnění chřipkou toho bylo již hodně napsáno, historie zná různé typy chřipek, včetně těch, na něž se umíralo a umírá. Nevím, pan prezident asi neměl na mysli právě tyhle typy, ale i v občanské válce na Ukrajině již lidé zemřeli a zřejmě mohou umírat dále. Mluvit tedy o „chřipce“ jen proto, aby to sankce vůči Rusku označilo za něco banálního a zbytečného, není příliš rozumné, ne-li zrovna nemoudré.
Zároveň prezident připouští zatím ne příliš uchopitelné úvahy, že by se snad území Ukrajiny mohlo stát jakýmsi nástupnickým místem islámských teroristů po vzoru např. Libye nebo Iráku. No, v takovém případě, má-li již nyní prezident a jeho okolí podněty vedoucí k takovýmto hlasitým vyjádřením, pak je nasnadě, aby bezpečnostní struktury světa začaly co nejdříve (už nyní) a koordinovaně postupovat při řešení těchto rizik, včetně těch nejkrajnějších postupů týkajících se také evropských teritorií, nejen bombardováním na části arabských území. Tedy, jsou-li ona bombardování vůbec opravdu tolik žádoucí, účinná, a nikoliv pouze demonstrací vlastní nemohoucnosti. Mohu ale také uvažovat v takovéto logice: když došlo na 11. 9. 2001 k teroristickým útokům na území USA, pak se Rusko velmi aktivně přidalo k boji proti terorismu vyhlášeného Bushovou administrativou, neboť se to ruské administrativě mohlo hodit v boji proti tzv. teroristům ať už uvnitř či vně hranic Ruska. Nejasnost vymezení, které aktivity považovat za akty teroristů a kdy se to prostě tzv. politicky hodí, se to ruské administrativě hodilo tehdy a může se hodit v zájmu své mocenské strategie i nyní. Můžeme si i tyto závěry činit na základě prezidentových sdělení? Upozorňuje nás pan prezident Zeman, k čemu může také Putinova geopolitická hra sáhnout, bude-li mj. zdokonalovat svůj jaderný potenciál (Lavrov)?
Jakoby v tandemu se Zemanem se vyjadřuje i ex-prezident V. Klaus: "Strávil jsem většinu života v komunistickém Československu za sovětské nadvlády. Ovšem rozlišuji mezi Sovětským svazem a Ruskem. Ti, kteří nejsou s to pochopit rozdíl, se prostě nedívají otevřenýma očima,"… (zdroj: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/klaus-i-zeman-haji-rusko-stop-sankcim-a-hloupe-propagande_319566.html#.VCps-leF_dU) Na první dojem lze souhlasit. Ano, SSSR, kterak je znám do počátku let devadesátých 20. stol. a dnešní Rusko jsou jinými z pohledu společenského systému, jeho zákonodárného, výkonného a soudního vymezení. Na pohled druhý… – vzhledem k mé vlastní zkušenosti s psychologií tamějších lidí v Rusku – bych volila poněkud obezřetnější akcent na „jinakost“ v sovětských a dnešních ruských podmínkách. Mentalita je otázkou vývoje a atributů, které ji spoluvytvářejí, a „optimismus“ o jinakosti (mimochodem o jiném „sovětském“ člověku psala kdysi propaganda neméně zasvěceně a nadšeně), přesto netřeba přehlížet to, že Rusko dodnes zápolí s různými běsy typu - velmoci, která velmi touží potom vyrovnat se „úspěšnému“ Západu, jejích ztrátách a rozdílech, stejně jako kolísající mezi mentalitou alá Byzanc, podmaňující si vše kolem sebe bez šance na ochotu ke kompromisu – ať už dovnitř nebo vně vlastních hranic, podřizování se autoritě vůdce a naprostá „ztracenost“, upadne-li tato autorita v nemilost, nábožensko-ideologické poblouznění, z něhož se (jak svého času psali klasikové marxismu) stane „opium národa“ v každém období vývoje ruského, sovětského, ruského státu atd. Ono „jiný“ je spíše formálně inovovanou platností, protože Rusko sotva kdy přijme a bude uplatňovat západní hodnotový systém, s jeho tradicemi a zkušenostmi. Je to dokonce zásadní a životně důležitá odlišnost, s níž musí Rusko na konkurenční trh inovací myšlenkových a technologických, má-li obstát a obnovit svou rozkolísanou pozici velmoci. Zdá se přitom, jakoby konflikt na Ukrajině měl být jednou z cest, jak vyzkoušet jednu z léty prověřených cest (v některých komentářích hodnocených jako „nové studenoválečnické období“). Podíl Západu je v této souvislosti zřejmý - zejména vzhledem na nedocenění stále platné a opakované velmocenské politiky a jejích zájmů, přetrvávání blokového uspořádání (NATO a jeho další rozšiřování, často z pohledu Ruska v kontradikci jeho zájmů), růst nových bezpečnostních rizik a jejich příčin (suroviny, energie, politická rozhodování, náboženská a kulturní eskalace rozdílů, vyzbrojování atd.).
Pokud bychom měli brát prezidentův projev na Rhodu vážně, jako nějaké poselství směrem k ospravedlnění ruského chování a postupu, příp. ke změnám, jež by měly vést Západ a Rusko k hledání řešení společných problémů, pak nezazněl sám předmět vymezení Zemanova projevu: na jakých změnách se tato politická uskupení mohou, chtějí shodnout a řešit je;
A snad jen nikoliv nevýznamnou poznámku: zatímco Zeman „děsil“ některé v ruštině projevem na Rhodu, do USA zavítal premiér Indie Narédnra Modí, a údajně se mu dostalo „velkolepého přijetí“. O čem to svědčí? Že USA si velmi dobře uvědomují význam jednotlivých článků uskupení BRICS, což je hospodářské spojenectví Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky. V ČR je mezitím stále ve hře dostavba Temelína a soutěž o stavbu jeho jaderných bloků. Co takto např. ruský ROSATOM? Prostě, buďme, realisté. Pan prezident toho prostě spojil hodně dohromady, v ruském jazyce, a… netřeba hned vidět „rudě“. Zájmy ekonomické i pragmaticky politické nás mohou posunout na poli jejich uplatňování podle uvážlivosti svého vkladu a možností být připraven i na to, že kompromisy sluší velmocím bez rozdílu. Některé se budou učit déle, jiné budou muset připustit, že je lepší hledat společná východiska než minulé rozdíly. Možná je období Zemanova prezidentování šancí, jak se konečně poučit.