1989–2014 Příběh euforie

V domě na nábřeží jsme s lidmi z jazzové sekce dokončovali projekt kulturního časopisu. Měl být pravdivý, moderní, a přitom přijatelný pro tehdejší svazáky.

Pamatuji, že tam byl s námi Joska Skalník, později nařčený z udávání, rozhodně ale úžasný člověk. My jsme byli parta studentů, já byl novinář z normalizační Mladé fronty.

Časopis se měl jmenovat Artur.

Najednou slyšíme nezvyklý hluk.

Joska otevřel okno.

Nábřeží bylo plné lidí s českými vlajkami.

Skandovali: Češi, pojďte s náma…

A policajt nikde žádný.

Seběhli jsme dolů a šli s nimi na Václavák.

Byl 20. listopad 1989.

Skutečný začátek pokojného převratu, datum 17. listopadu, je mýtus. Tehdy zbila politická policie pokojný průvod studentů.

O víkendu se začali dávat dohromady disidenti a herci.

Lidový protest vypukl v pondělí 20. listopadu.

Krom Rumunska jsme byli poslední, kdo pochopil, že Gorbačov hodil ručník do ringu a umyl si nad satrapy ze satelitních států ruce. Tehdejší český vládce, jak už je v našich dějinách zvykem, mírně slabomyslný Miloš Jakeš, byl jako kůl v plotě.

My se ale pořád báli.

Dorazili jsme na Václavák.

Byl plný.

Málem jsem se rozplakal. Ano, to je ono.

Bylo to tady.

Šťastný vodopád svobody zahříval demonstranty v mrazivém listopadu.

V budově pražské Laterny magiky se formovala budoucí moc.

Laterna magika. Tehdy mi nepřišlo, jak příznačné je tohle slovo, znamenající stínové mámení, pro počátky i budoucnost českého státu.

Místo něčeho pevného černé divadlo.

Kdo pamatuje tu dobu, ten ví, že je srovnatelná snad jen s vichrem životní lásky. Všechno je dobře, všem je odpuštěno. Celý svět vás miluje a klepe vám na ramena.

Havel cinká klíči.

Kryl a Gott pějí hymnu. (Oba zkušení umělci pochopili, že taková neplacená reklama pro jejich desky je jako mana z nebes.)

Zkušení komunisté, svazáci a estébáci mezitím vydávají nové moci jen ta území, která vydat musí. Balí své poklady do truhel a startují novou dráhu milionářů a multimilionářů.

Bývalí disidenti si dělí moc a sní o restitucích.

…

Dav na náměstí mával klíči, byl šťasten, ale nebyl ničím jiným než klakou.

Popravdě řečeno, jsem rád, že jsem byl součástí této nevinné klaky a ne kšeftů, které se děly ve stínovém divadle.

Nekonečné možnosti mávaly křídly.

…

Projíždím libereckým krajem. Miluju zdejší přírodu, která je možná nejhezčí v Evropě. Stydím se za neopravené fasády, rozpadlá nádraží, za smutné povaleče v montérkách. Za omšelé trhy.

Za dvacet pět let jsme nebyli schopni opravit fasády.

V pankejtech rostou kopřivy.

Díry v asfaltu všude.

Doprava svedená do jednoho pruhu.

Smradlavé hospody.

Nerudní, smutní, tlustí lidé.

Uplynulo dvacet pět let od doby, kdy jsme cinkali klíči.

Dvacet pět let.

Dvacet pět let po zničující válce, kterou Němci beze zbytku zavinili a děsivě prohráli, se psal rok 1970. Spolkové Německo bylo vedoucí hospodářskou mocností. Bylo obnoveno a mělo před sebou skvělou budoucnost.

Proč nedokázala ne vlastní vinou porobená země za dvacet pět let něco podobného? Proč se potácíme od krize ke krizi a nejsme schopni se přiblížit ani o píď kultuře a prosperitě západních zemí?

O tom pojednává tato kniha.

Přináší příběhy, které nesmíme opakovat.

A snad i povzbuzení pro příštích dvacet pět let.

Před pětadvaceti lety nikdo nepochyboval, že dnes budeme na úrovni Rakouska, ba ho předčíme.

Teď jsme procitli z mokrých snů.

Měli jsme holé ruce.

A jak tehdy předpověděl kreslíř Jiránek, máme holé pr...

Knihu si můžete už teď objednat, vyjde 13. listopadu.