Tyto smlouvy jasně dokumentují rozdílný přístup vlády ČR a potažmo celé EU v řešení podobného problému. Jak jistě všichni víme, bylo Kosovo součástí SFRJ. Po válečných konfliktech na Balkáně v devadesátých letech minulého století se tento stát rozdělil na pět samostatných zemí. Bývalý název Jugoslávie po tomto dělení používala federace Srbska a Černé Hory. Tedy alespoň tak to bylo prezentováno. I tato federace se časem rozpadla a původní Jugoslávie již přestala existovat v jakýchkoliv hranicích. Takže jsme tu měli států již šest. Ale i to zřejmě bylo málo. Na území srbského Kosova byly předtím dlouhodobě nepokoje mezi menšinovými Srby a většinovými Albánci a celý tento problém se stupňoval. A EU opět cítila nutnost tento problém aktivně řešit. A tak i s její pomocí a za aktivního přispění USA tu vznikl další stát - Kosovo.

Pro mě osobně se jedná o »pseudostát«. Kosovo bylo, je a mělo by být srbské. Nový stát Republika Kosovo, který byl již mnohými zeměmi (bohužel včetně ČR) uznán, se navíc chová tak, že se ani jejich samozvanou vládu nebojím označit za vládu »zločinecko-fašistických klik«. Jedná se prakticky o útočiště většiny organizovaných zločineckých skupin ve střední a východní Evropě a místnímu vedení to nevadí, neboť právě z těchto prostředků je stát Kosovo financován. Nechci zacházet do přílišných podrobností a hodnocení vzniku tohoto problému, neboť nejsem historik. Svým pohledem chci jen označit smlouvu, o které máme ve sněmovně hlasovat, jako další legalizaci tohoto pro mě nepřijatelného státu na mapě Evropy. Tato smlouva navíc dokazuje rozdílnost přístupu k různým zemím. Kosovo je totiž považováno za plnohodnotný stát, neboť pokud řešíme tyto »technikálie«, nemůže to být jinak.

Pokud bych se tedy podíval na problémy Ukrajiny stejným pohledem, měla by to být právě EU a její věrný spojenec USA, které by měly jako první brojit proti utlačování ruskojazyčného obyvatelstva na Krymu i na východní Ukrajině. Vždyť se přece jedná o podobný problém. Žel nežijeme v pohádce a tak se toho nedočkáme. Právě naopak. Tím se dá jednoduše dešifrovat politika těchto západních »ryze demokratických« spojenců. Nejde-li o problém, ze kterého bych mohl mít nějaký užitek, nejedná se o boj za demokracii ani za práva občanů na sebeurčení, ale o snahu separatistů či Ruska získat nějaký prospěch či území. Je to zajímavý nepoměr. Rusko pro ně vždy stálo »na druhé straně« a není důvod, aby tomu dnes mělo být jinak. Vzhledem k vlastním problémům, které má EU i USA, je pro ně přece pozitivní mít vytvořený nějaký umělý problém, na který je směrována pozornost vlastních občanů. Ti pak další a důležitější věci pro svůj život nevnímají až tak negativně. Nejprve je nutné zajistit vaši bezpečnost a až poté můžeme řešit i otázky týkající se běžných věcí pro život jednotlivce důležitějších.

Budeme tedy ve sněmovně hlasovat o přidružení Ukrajiny k EU, což vlastně prakticky znamená zahájení přístupových rozhovorů této země do Unie. V současné době nemohu hlasovat jinak než proti. Pokud by byla u moci legálně zvolená reprezentace Ukrajiny, která by dodržovala jisté standardy a nepovažovala část občanů své země za »občany druhé kategorie«, hlasoval bych pro. Pokud už tu EU zkrátka máme, musíme se snažit, aby jejími členy byly buď všechny země Evropy, nebo aby došlo k jejímu samorozpuštění a navrácení práva rozhodovat do národních rukou. Sám bych byl spíše pro tu první cestu. Ekonomická i politická spolupráce je pozitivní, je však nutné, aby všichni partneři byli vnímáni jako rovnocenní. Bez toho se nikam nepohneme a v dlouhodobém horizontu nám to nic dobrého nepřinese.