Centrální banka zvedá znovu úrokovou sazbu, za niž půjčuje peníze komerčním ústavům, píše ve své včerejší stati. „Při průměrné rentabilitě zpracovatelského průmyslu kolem 7,5 – 8 procent je pro většinu podniků úvěr za 10 a více procent nepoužitelný nejen na investice, ale i k doplnění provozního kapitálu. S výjimkou řady odvětví ve sféře ropy a plynu, chemie a metalurgie to reálné ekonomice zavírá dveře ke státem emitovaným  úvěrovým zdrojům.“

„Boom spotřebitelského úvěru, který zahnal miliónů občanů do dluhové pasti v řádu 10 tisíc miliard rublů, zbavil reálnou ekonomiku úspor obyvatelstva, sraženého do pozice čistého dlužníka. Vláda mu navíc sebrala i penzijní úspory. Sankce zemí NATO zbavují zemi nosných zdrojů vnějšího úvěru. Většina podniků je tak, pokud jde o oběhové prostředky i investice, odkázána jen na své vlastní zdroje, očividně nedostatečné nejen na rozšířenou, nýbrž i prostou reprodukci.“

„Protiinflační“ říkanka, jíž své kroky hájí centrální banka, je groteskní: „Každý podnikatel, mající co do činění s reálnou ekonomikou, a ne utopickými modely tržní rovnováhy, vám řekne, že zvýšení úrokové sazby vede k růstu nákladů, a tím i cen produkce.“ Že „úrokové sazby, převyšující míru rentability, vedou k omezování výroby, zdražujícímu výrobní náklady, a následně tak i ceny“. Že právě blokace úvěrových zdrojů investic „zbavuje podniky i možnosti snižovat náklady cestou rozšiřování produkce a technologických inovací“. A tím vším si koleduje - právě o inflaci.

„Vedení centrální banky se tak zřejmě řídí fantaziemi, pochytanými z učebnic makroekonomiky pro začátečníky.“ Některé z nich si to – „v zájmu snazšího výkladu tržních mechanismů“ – „zjednodušují až na úroveň primitivních matematických modelů, převzatých do ekonomické vědy z klasické mechaniky už skoro před sto lety“. Centra naší „finanční moci berou tuto mytologii za bernou minci, nechápajíce elementární smysl funkce peněz v moderní ekonomice“.

Sám „vznik soudobého kapitalismu je totiž spjat s vynálezem státních peněz“ – coby „úvěrového zdroje cestou emise národní měny centrální bankou“. Právě ta „zálohově financuje ekonomický růst“. Otázkou otázek je, kdo má sféru, tak neuralgickou pro celou ekonomiku i vše, co na ní závisí, pod kontrolou. Zda je to například Federální rezervní systém USA, „podřizující peněžní emisi zájmům svých soukromých majitelů“ – a „skýtající jim tak gigantické možnosti, jak trhem manipulovat“. Či zda je „centrální banka státním monopolem“ a „právo emise se dá využít v zájmu rozvoje národní ekonomiky“. Anebo jde o „centrální banku řízenou zvenku“, „typickou pro mnohé bývalé kolonie, jejichž elity jsou úzce spjaty s metropolemi, majícími dodnes pod kontrolu i měnovou politiku někdejších kolonií“.

Právě řada těchto zemí, „pokoušejících se vlastní rozvoj financovat vnějšími úvěry, se propadla do dluhové pasti“. A „pod hrozbou bankrotu byla nucena převést kontrolu nad svou měnovou politikou na věřitele, kolektivním mluvčím jejichž zájmů byl ustanoven Mezinárodní měnový fond“. „Ekonomika zemí-dlužníků se tak podřídila zájmům věřitelských zemí, jejichž absolutním lídrem byly USA, vnucující kapitalistickému světu dolar jako světovou měnu.“

Právě do „takové závislosti bylo vtaženo Rusko, když na sebe vzalo vnější závazky SSSR, a automaticky se tak ocitlo v dluhové pasti. A třebaže ruský stát už dluhy splatil, centrální banka se i nadále orientuje na obsluhu zájmů zahraničního kapitálu.“ Na „měnovou politiku pod vlastní kontrolou rezignuje“, „emisi rublu váže na přírůstky devizových rezerv“ – a „klasifikaci úvěrových rizik nechává na amerických ratingových agenturách“. To vše pak „zdůvodňuje potřebou přitáhnout zahraniční investice, chápané jako nosný zdroj ekonomického růstu“.

„V reálu se však ze sázky na příliv zahraničních investic vyklubal kolosální vývoz kapitálu. Rusko se změnilo v jednoho z klíčových sponzorů světového finančního systému, úvěrujícího téměř zadarmo USA a další země, emitující rezervní měny, částkou kolem 100 miliard dolarů ročně.“ Logickým „následkem měnově-úvěrové politiky, prováděné v zájmu zahraničního kapitálu, je degradace ekonomiky, v níž se zachovala v zásadě jen surovinová produkce s nízkou přidanou hodnotou, prodávaná za dolary a eura“.

„Z jednoho dolaru, vloženého v letech 1993-1996 do spekulace s privatizačními vouchery a cennými papíry privatizovaných podniků, se zahraničním ´investorům´ vrátilo 5 dolarů zisku. Rozšíření spekulačního pole díky státním krátkodobým obligacím v letech 1996-1998 jim tento zisk zdvojnásobilo. Když ho zahraniční spekulanti z Ruska vyvezli a zdecimovali jeho finanční trh, uvrhli zemi do bankrotu, který aktiva znehodnotil desetinásobně. Když se po defaultu vrátili a skoupili je za hubičku, začali finanční trh nafukovat znovu a do  roku 2007 svůj kapitál zdvojnásobili ještě jednou a jen co začala propukat světová finanční krize, ho vyvezli znovu.“

„Subordinace měnově-úvěrové politiky zájmům zahraničního kapitálu tak mezinárodním spekulantům za dvacet let rallye ruskými finančními trhy umožnila z 1 vloženého dolaru inkasovat zisky až ve výši 200 dolarů. Z velké části už odplynuly do zahraničí. Ty zisky jsou z kapes ruské populace a státu. Podíl přímých investic, na jejichž konto vznikala produkce či reálná aktiva, je v těchto tocích naprosto zanedbatelný.“

„Zkrátka však nepřišli ani ruští partneři zahraničních spekulantů. Mnozí se stali průkopníky offshorizace ruské ekonomiky“ – a zakládajícími členy „třídy offshorové oligarchie“. Specializovaná „komise Rady federace, vyšetřující příčiny, okolnosti a následky defaultu v roce 1998, doložila, že řada činitelů centrální banky i ruské vlády uzavřela s představiteli zahraničních spekulantů přímý holport. Někteří z nich zaujímají vlivné pozice ve státních strukturách dodnes navzdory doporučení Rady federace ´přijmout opatření, aby osoby, které se podílely na přípravě a rozhodnutích o krocích ze 17. srpna, již více nemohly vykonávat jakékoli funkce ve státních službách ani organizacích se státní majetkovou účastí.“ 

„V průběhu krize v roce 2008 ruská oligarchie, která se umění finančních spekulací mezitím naučila sama, přešla k manipulaci peněžní emisí ve vlastní režii.“ Poté, co země své vnější závazky splatila, se centra její finanční politiky už nemusela ohlížet na to, zda jim postup „odsouhlasí MMF a státní pokladna USA za jeho zády“. „Pod tlakem odlivu zahraničního kapitálu zahájila samostatnou emisi rublů, která už není fixována na devizové rezervy. Ta se však nezaměřila na stabilizaci výroby, sražené za krize v reálné ekonomice o 5 až 40 procent, ale na obohacení privilegovaných komerčních bank. Tím, že nosnou masu takto opatřených a ničím nejištěných levných úvěrů vrhly na devizový trh, inkasovaly kolem 300 miliard rublů zisku spekulací proti rublu a za cenu znehodnocení úspor obyvatelstva.“

Právě „devizově-finančním spekulacím, podporovaným i centrální bankou“, slouží „značná část úvěrů, jimiž centrální banka refinancuje komerční banky, i dnes“. Tím, že „zvyšuje úrokové sazby a zavádí mechanismus plovoucí devalvace rublu“, totiž centrální banka „jednak blokuje příliv úvěru do reálné ekonomiky“ – a „zároveň nahrává inkasu mimořádných zisků ze spekulace proti rublu“. A v kořist „pohádkových zisků devizových spekulantů“ tak mění „úspory obyvatelstva“ i „aktiva korporací“, které – až „ztratí schopnost předražené úvěry splácet“ – spadnou do klína týmž „devizovým spekulantům, nafukujícím trh z offshorů“.

„´Svatá prostota´ vedení centrální banky, bezmezně věřícího v pravdivost mechanického obrazu ekonomické rovnováhy, tak vůbec není neviňátkem“. A vědomě se naopak „podřizuje zájmům nadnárodního kapitálu, jehož součástí je ruská offshorová oligarchie“. Je přitom „docela možné, že své svaté víře v dogmata ´washingtonského konsensu´ samo ani netuší, co dělá“. Tím dříve je zřejmě políbí i Štěstěna v podobě cen pro „nejlepšího ministra financí a šéfa centrální banky na světě“.

Zato „krizové tendence už zčásti připomínají situaci z konce roku 1997“. Vláda znovu „snižuje exportní cla, a zbavuje tak fiskál značné části příjmů“. Odlivu zahraničního kapitálu čelí nikoli „limity na jeho export“, ale „zvyšováním úrokových sazeb, stimulujícím stahování kapitálu na finanční trh“. „Více než polovina peněžní masy je podložena vnějšími úvěrovými zdroji“. Plných „30 – 40 procent nestátních investic pochází z offshorů“. „Agregátní vnější dluh Ruska dosáhl 650 miliard dolarů (74 procent z nich je nominováno v dolarech a eurech), a převyšuje tak sumu devizových rezerv (420 miliard dolarů).“ „Jádro vnějšího dluhu připadá na korporace a banky,“ z nichž „60 procent je v majetku státu“. „Převážná část vnějších úvěrů pochází ze zemí, které jsou pod jurisdikcí členských zemí NATO. Jimi zavedené sankce povedou k tomu, že do konce příštího roku bude z Ruska vyvedeno na 11 tisíc miliard rublů. Zpřísnění sankcí může vést k blokaci ruského kapitálu v offshorových zónách, přes něž se realizují  investice za víc než 50 miliard dolarů ročně.“

„Nehledě na válku, rozpoutanou proti Rusku Spojenými státy, lpí centrální banka na dolaru coby prvotřídní měně, aplikované jak jako míra hodnoty, tak prostředek akumulace kapitálu i směny. V politice centrální banky je dolar paralelní, ne-li rovnou nosnou měnou, v níž je kotován rubl a nominují se devizové rezervy, zahraničněobchodní operace, zástavy a úvěry. Je to politika, připomínající peněžní systém, který v letech 1941 - 1944 zavedla na okupovaném sovětském území ´Třetí říše´.“

Putinův poradce to rozvádí i řadou dalších ilustrací. Sám razí komplex kroků, posilujících svéprávnost a dynamiku ruské ekonomiky. Již během dvou let jsou s to dosáhnout ročního růstu HDP o 6 – 8 procent, investic o 15 procent a rozpočtů vědy a výzkumu o 20 procent, aniž by vedly k inflačním tlakům.