Gilad Atzmon z něj emigroval už před dvaceti lety. Zakotvil v Londýně. Za virtuóze jazzového saxofonu ho má celý svět. Před vendettou, hrozící kritikům lumpáren, ho chrání čistě židovská krev.

Dosud se Izrael – píše exilový disident – vydával za „židovskou demokracii“. Nový zákon to contradictio in adiecto bere zpět. A „přiznává se k teokracii, založené na ideologii“. Ideologii „židovské rasové nadřazenosti“.

Kodex bude „součástí izraelského základního zákona“. „Uznání  židovského charakteru Izraele“ je jen špičkou ledovce. Cílem je „institucionalizace židovského práva“. Coby „inspirace“, pašované do regulérní legislativy. Status „druhého úředního jazyka“ se odnímá arabštině. Dosud byla „s hebrejštinou naroveň“.

„Židé a sionisté“ – „ani jejich palestinští kumpáni“ – „tak už židovský ráz židovského státu nemohou zatloukat“. Dost možná je „přiměje i k doznání, že Palestina je v náboženské válce, do níž byla vehnána.“

Zákon neguje, co slibuje už „deklarace nezávislosti“ z roku 1948. Izrael se jí zavazuje ctít „zásady svobody a spravedlnosti“. „Naprosté sociální a politické rovnoprávnosti všech občanů bez ohledu na náboženství, rasu či pohlaví.“

V reálu to byl „židovský stát vždycky“. A „nikdy liberální země, oddaná spravedlnosti a rovnoprávnosti“. „Judaistickému krédu, založenému na tribalismu a moci příkazů a zákazů, jsou univerzální humanismus a etická kultura cizí.“ Tak zní „pravda všech pravd“ o Izraeli.

„Zrovna když Izrael činí doznání, že má s demokracií společného pramálo, posilují USA vztahy s Íránem.“ Že „jedinou demokracií v regionu je Írán, tak už dochází i Bílému domu a Pentagonu“.