Sluší se připomenout, že v minulosti bylo tradicí pozměňovací návrhy schválené rozpočtovým výborem hlasovat jako celek. Vůle tohoto garančního výboru byla respektována jak ministry financí, tak poslaneckou sněmovnou. Letos byl hlavním režisérem ministr financí Andrej Babiš, který fakticky sám rozhodoval o osudu pozměňovacích návrhů. Výsledek mnoha hlasování musel být hodně tristní především pro členy vládní koalice.
Pod stůl spadl návrh na posílení památkové péče o 400 milionu korun nebo objemově mnohem nižší výdaj 46 milionu Kč spojený s poskytnutím dotace sedmi nejprestižnějším festivalům klasické hudby. Pro dotace těmto sedmi festivalům přitom hlasoval celý rozpočtový výbor jednohlasně, a to na návrh kulturního výboru. V tomto kontextu neměl naději ani můj předložený návrh na posílení programu podpory základních a mateřských škol o 100 mil. Kč pro kapitolu spravovanou ministerstvem financí. Byť pan ministr ve druhém a třetím čtení uváděl, že do tohoto programu přišly požadavky za 7 miliard Kč, v rozpočtu vyčlenil pouhých 122 mil. Kč. Zjevný nepoměr, který vybízí k otázce, proč vlastně takový dotační titul pan ministr vypisuje, když na něj nehodlá vyčlenit přiměřené peníze.
Suma sumárum, pan ministr financí prosadil své já, zesměšnil mnoho svých kolegů poslanců z vládní koalice a uvedl do trapné situace mnohé pány ministry. O nich dopředu prohlásil, že jsou s rozpočtem svých kapitol spokojeni. Dal docela jasně na srozuměnou, že ho vlastně projednávání rozpočtu ve výborech či na plénu sněmovny nezajímá. Zpochybnil tak smysl náročného projednávání rozpočtu, hodiny práce poslanců i odborných zaměstnanců jednotlivých výborů. S takovým přístupem se dosud sněmovna vlastně nepotkala. Zřejmě jde o moderní manažerský přístup, který pan ministr financí prosazuje. Jsem si téměř jist, že s takovým přístupem se možná dá řídit firma, ale nelze seriózně spravovat stát a jeho finance.
