Smutnou souvislost vytvořilo lidské neštěstí, nevinnost mrtvých, krvelačná nelidskost útočníků… Pákistánští tálibanští bojovníci „připsali“ na svůj tragický účet 132 zavražděných dětí a 9 osob z řad personálu školy, údajně jako odvetu za vojenskou ofenzivu, zahájenou letos v červnu. Brutální střelbu do nevinných dětí překvapivě odsoudil i afghánský Tálibán a útok označil za neislámský… (Teď nechci ani domýšlet, jaký by byl výsledek takového útoku vedeného tedy pod skutečným praporem radikálního islámu!) Íránský imigrant hodiny držel téměř dvacítku rukojmích v kavárně v centru Sydney. Jeho skóre je pravda nižší, avšak o nic méně tragické. Dvě nevinné oběti, psychická újma násilím zadržovaných, strach šířící se moderní demokratickou společností. Jednalo se o vyšinutý čin psychicky narušeného jedince nebo individuální teroristickou akci náboženského extrémisty? Rodiny obětí rozdíl hledat nebudou. Cítí stejnou bolest a zmar jako nejbližší příbuzní zavražděných v Pákistánu. Nejde zdaleka o první a bohužel asi ne ani o poslední oběti náboženského radikalismu, či extrémismu, který se neštítí teroristických praktik. Místně, ale také v rámci celosvětové politiky je nutné reagovat, neakceptovat takové jednání, nenechat tyto činy bez odezvy!
Všichni jsme zodpovědní za dění a vývoj ve společnosti, nemůžeme tolerovat útoky na život a svobodu kohokoli z nás. Je nutné intenzivně hledat odpovědi na otázku, jak řešit takové situace, jak na ně reagovat, jaký zaujmout přístup. Ptám se sám sebe, jaká je tedy adekvátní odpověď na podobné útoky? Jak lze v mezích zachování lidskosti na toto reagovat? Chtělo by se jedním dechem dodat, VYPLENIT taková radikální teroristická hnutí, ale při hlubší úvaze mi vytane na mysli, že není nejlepším řešením oplácet stejným… Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Má ale takový přístup šanci uspět? Po letech hledání cest, jak zatočit s terorismem, po sestavení desítek definic terorismu, po mnohaletém úsilí o jednotný mezinárodní boj proti terorismu a uzavření mezinárodních úmluv se nelze divit jistému skepticismu. Zároveň v kontextu všech podobných tragických zkušeností víme, že krvavý útok oplatit krvavým protiúderem je sice jedna z možností, ale celý boj pouze zacykluje… Jednoznačné je, že za partnery v jednání nelze považovat takové země, které podobné činy tolerují, či na ně alespoň otevřeně nereagují – ono totiž k vítězství zla stačí, pokud dobro „JEN“ mlčí! Proto jsem rád, že se Pákistán po útoku ve vojenské škole snaží najít odpověď na útok Tálibů. Ale co na to ostatní islámské země? Jaký veřejný postoj ony zaujmout? Snad ale zvítězí zdravý rozum nad vyšinutostí a neúctě k hodnotě lidského života!
