Vydal i řadu knih. Jmenujme aspoň Válka je silou, dávající nám smysl života (War Is A Force Which Gives Us Meaning), Impérium mrákot (Empire Of Illusions),  Kolaterální škody (Collateral Damage), Smrt liberální třídy (Death Of The Liberal Class).

Spojené státy – připomíná v posledním článku – vězní celou čtvrtinu všech, koho svět poslal za mříže. Celkem na 2,3 miliónu lidí – víc než i mnohem lidnatější země. Plně v rukou privátního byznysu je už 18 procent věznic. Právě outsourcing téměř všeho, co bývalo v režii samotného eráru, šroubuje nahoru i náklady za mřížemi, jež   zatím erár provozuje sám. Na dvojnásobek i víc vyrostly jen za pár posledních let – v reálných, a ne jenom nominálních cenách.

Corrections Corporation of America (CCA) – „největší vlastník vězení a zařízení pro internaci imigrantů“ – „dosáhly v roce 2011 tržeb ve výši 1,7 miliardy dolarů a 300 miliónů dolarů zisku“. Aramark Correctional Services dodává 600 vězení proviant. Už roku 2007 ji koupily velevážené Goldman Sachs – za 8,3 miliardy dolarů. Kánony, jimiž se podobné akvizice řídí, napovídají, že roční zisk Aramarku osciloval minimálně v řádu desetiny zmíněné  sumy. Goldman Sachs jsou – nelze pominout z druhého konce – klíčovým zázemím Bilderberského klubu i Trilaterální komise. Řadu všeho schopných týpků drží ve své gáži i na rumištích postkomunismu.         

Trojlístek korporací, jimž nesou americká vězení nejvíc, vydal za lobbying u instancí veřejné moci na 45 miliónů dolarů jen za posledních deset let. Samu CCA stál 710.330 dolarů jen za jeden z nich. Byly to parádní investice. Z desítek států Unie vydyndaly závazek, že budou kapacitu privátních věznic plnit vždy minimálně z 90 procent – a v opačném případě je musí, z peněz daňových poplatníků, pokaždé odškodnit.

Počet uvězněných se v USA v letech 1970 – 2005 zvýšil sedmkrát. „Federální odsouzení, patřící v americkém systému k nejlépe placeným, berou 1,25 dolaru za hodinu“ (tedy asi šestinu minimálního hodinového příjmu na svobodě). Zato v New Jersey to dělá pouhých 1,30 dolaru za celou osmihodinovou směnu – v průměru 28 dolarů za měsíc. Za mřížemi, provozovanými privátně, pak – 17 centů za hodinu.

Osazenstvo federálních věznic vyrábí hlavně „helmy, uniformy, spodní prádlo, košile, řemeny na náboje, stany“ i další vybavení pro ozbrojené složky. „Vězni však, často prostřednictvím subkontrahentů, pracují i pro mamutí korporace typu Chevron, Bank of America, IBM, Motorola, Microsoft, AT&T, Starbucks, Nintendo, Victoria´s Secret, J. C. Penney, Sears, Wal-Mart, Kmart, Eddie Bauer, Wendy´s, Procter&Gamble, Johnson&Johnson, Fruit of the Loom, Caterpillar, Sara Lee, Quaker Oats, Mary Kay, Texas Instruments, Dell, Honeywell, Hewlett-Packard, Nortel, Nordstom´s, Revlon, Macy´s, Pierre Cardin a Target. V některých státech jsou pracovní silou mlékáren, call center, hotelových rezervací či jatek“ (či třeba „sběru odpadků podél dálnic“). 

Pracovní podmínky „legalizuje“ 13. dodatek k Ústavě. Ten sice „otroctví“ a „nucené práce“ už zakazuje – právě však s výjimkou „výkonu trestu za řádně odsouzený zločin“. Z práce, honorované zlomkem minimální mzdy, kape desátek vždy i územně příslušnému státu Unie. Dosahuje až 40 procent tržeb. Vyplácí se na konto „sociálních potřeb vězňů“. Cokoli na ten způsob je však bývá jen pustou frází.  

Erár totiž –„pod heslem úsporných opatření“ – „přestal vězňům poskytovat i elementární výbavu typu bot, přikrývek navíc či dokonce toaletního papíru“. A „začal jim účtovat i elektřinu, ubytování a stravu. Většina vězňů i rodin, zápasících s tím, jak jim pomoci, je tak chronicky na mizině.“ V New Jersey stálo za mřížemi jedno balení mýdla 96 centů už v roce 1996 – a letos dokonce 1,95 dolaru. Zubní pasta 2,35 dolaru už tehdy – a 3,49 USD dnes. „Bílé boty předepsané vězňům, které vydrží kolem šesti měsíců, stojí 45 dolarů. Ti, co si je nemohou dovolit značky Reebok, si musí musí koupit šmejd za 20 dolarů, jemuž se brzy rozpadnou podrážky.“ Dřív se to dalo řešit i balíky od blízkých. Stále víc vězení však už nedovoluje ani je. Závislost na zboží s mastnou přirážkou je tak absolutní.    

Donebevolající je i u telekomunikačních služeb. Vězeňské správy je kontrahují vždy jen s určitým operátorem. Podle Prison Legal News inkasují obratem až plných „42 procent dosažených tržeb“. Šetření Johna E. Dannenberga, publikované v citovaném žurnálu už roku 2011, doložilo, že telefonáty vězňů ze státních nápravných zařízení vynášejí ročně 362 miliónů dolarů – proti 143 miliónům USD za telefonáty příbuzných a známých do vězení.      

Zpoplatněn je i každý úkon lékaře či zubaře, medikament a použitý zdravotnický materiál. Kdokoli má zdraví podlomené – „ve vězení se to stává často“ – „musí si na úhradu vězeňské léčby, právních a zdravotních poplatků vzít u vězení půjčku“ (tak jako „na mýdlo či deodorant“). „Zotročení dluhem bují ve vězení stejně, jako za jeho branami.“  

Zvlášť morbidní je zpoplatnění „čtvrthodinové návštěvy u rakve či lůžka umírajícího příbuzného“. „New Jersey, podobně jako většina jiných států, nutí vězně refundovat přesčas doprovodu dvou příslušníků vězeňské služby i dopravní výlohy.“ Je onen „přesčas“ ho může vyjít až na 945,05 dolaru. „Návštěvu umírajícího otce či matky tak potom splácí klidně i celé roky.“ 

Tam, kde se daří „udržet silné rodinné vazby, je nižší i míra recidivy. Právě ta je však tím, oč architektům korporátního vězeňství nejde: vysoká recidiva, momentálně přes 60 procent, je zárukou plných cel. A právě to je, mám podezření, i důvod, proč vězení mění v krajně ponižující a komplikovanou záležitost i návštěvy blízkých. Je docela běžné, že sami odsouzení své rodiny – zvlášť ty s malými dětmi, traumatizovanými bezpečnostními detektory, dlouhými frontami, osobními prohlídkami, třískáním kovovými dveřmi a verbální arogancí stráží – žádají, aby za nimi raději ani nechodily. A ti, kdo to schytali na doživotí, své blízké nabádají, aby se nimi přestali stýkat nadobro a vzali to, jakoby už byli po smrti.“

Nápravné zařízení je to poslední, o čem je dnešní americké vězení. Je klackem sociálního vyloučení – co možná permanentního (a bez nároku i na potravinové známky). Privatizační mánie však posouvá ještě dál i to. Marie Gottschalk – v knize Polapen: vězeňský stát a mříže americké politiky (Caught: The Prison State and the Lockdown of American Politics) – v tom vidí „chmurnou předzvěst“, která se zdaleka netýká jen odsouzených. Mračna „vězeňského státu“, který – sekunduje jí Chris Hedges – „nezreformují volby ani apely na politické elity či soudy. Vězení nejsou ve finále o rase, jakkoli nejvíc tam trpí právě chudí barevné pleti. Nejsou dokonce ani o chudobě. Jsou prototypem budoucnosti. Emblémem bezmoci a vykořisťování, jimž by korporace rády vystavily každého, kdo na ně pracuje.“