Na prahu 80. let projektoval reaganomiku - a byl i náměstkem ministra financí. Později zástupcem šéfredaktora Wall Street Journal – a pak i předtím komentátorem žurnálu Business Week, agentury Scripps Howard News Service a řetězce Creators Syndicate. Pokrok, jejž mezitím udělal, je znát už z titulků posledních knih: Fiasko kapitalismu volné soutěže a ekonomický rozklad Západu (The Failure of Laissez Faire Capitalism and Economic Dissolution of the West) a Jak přišla Amerika sama o sebe. Od 11. září k policejnímu státu války  (How America Was Lost. From 9/11 to the Police/Warfare State). Roberts tu nezačínal od nuly. Například Marxovu teorie směny, odcizení a krize (Marx´s Theory of Exchange, Alienation, and Crisis) vydal už roku 1973.

Rozcestí, jímž svět startuje do nového roku, detekuje v posledním článku:

„Když Clintonův režim posouval NATO k ruským hranicím, napadl nezákonně Jugoslávii a rozbil ji na malé a hravě ovladatelné kousky, Rusko bylo na to, aby cokoli podniklo, příliš slabé. Až příliš slabé cokoli podniknout bylo i v době, kdy mu George W. Bush vypověděl smlouvu o systémech protiraketové obrany (ABM) a nechal na ruských hranicích rozmístit základny antibalistických raket. Washington o nich Moskvě lhal verzí, že budou Evropu chránit před mezikontinentálními jadernými raketami Íránu, který je neměl a nemá.“ Moskva to právem pochopila tak, že skutečným cílem je „degradovat ruský nukleární deterent“ - a umožnit  „Washingtonu vnutit Rusku dohody, oklešťující jeho suverenitu“. 

Roku „2008 se však ruská síla vrátila do hry. Gruzínská armáda, vycvičená a vybavená Spojenými státy a Izraelem, napadla republiku Jižní Osetie, která se od Gruzie odtrhla.“ A „8. srpna časně zrána pobíjela personál ruského mírového kontingentu i civilní obyvatelstvo. Ruské vojenské síly reagovaly neprodleně a gruzínská armáda, vycvičená a vyzbrojená Amerikou, utržila během pár hodin debakl. Gruzie se vrátila do rukou Ruska, jehož provincií byla po 19. i 20. století. Michaila Saakašviliho, tu americkou loutku dosazenou za gruzínského prezidenta ´růžovou revolucí´ inscenovanou Washingtonem, měl Putin nechat pověsit.“

„Rusko však své síly stáhlo, což byla strategická chyba.“ Tím, že „ponechalo loutkový režim Washingtonu u moci“, si „zadělalo na další trable už v blízké budoucnosti“. „Washington vyvíjí tvrdý tlak na přijetí Gruzie do NATO.“ Ergo i na „další vojenské základny na ruských hranicích“.

„Rusko však tehdy mělo stále za to, že Evropa je na Washingtonu nezávislejší, než skutečně je, a na dobré vztahy s Evropou spoléhalo i v domnění, že americkým základnám v Gruzii předejdou. Dnes už však ruská vláda na iluze, že Evropa má na nezávislou zahraniční politiku, nedá.“ Putin už ví, že „evropští politici razí zájem Washingtonu“, a „diplomacie vůči Evropě tak ztratila jakýkoli smysl“. Rozčarování nad „vazalským  statusem Evropy“, v níž mají „ruská gesta dobré vůle nulový efekt“, neskrývá ani ministr zahraničí Sergej Lavrov.

Důvěrou v diplomacii otřásá už to, jak skandálně „Washington a jeho vazalské démonizují Vladimíra Putina“. Za „nového Hitlera“ ho neváhají vydávat ani činitelé ranku Hillary Clintonové. Zatímco právě „Washington vtahuje někdejší nosné prvky ruského a sovětského impéria do svého vlastního impéria“ - a „bombardoval už sedm zemí“ - ten samý „Washington o Putinovi tvrdí, že je vojenská agresor, usilující o obnovu sovětského impéria“. Přitom právě „Washington vyzbrojuje i neonacistický režim, etablovaný Obamou na Ukrajině“ – za halasného doprovodu „západních presstitutek“, vinících „Putina z invaze a anexe ukrajinských provincií“. „Tak servilní média, jako Washington, neměl ani Hitler.“

To vše si „vynutilo i aktualizaci ruské doktríny“, ohlášenou 26. prosince. Postup USA a NATO kvalifikuje jako „vojenskou hrozbu samotné existenci Ruska jako suverénní země“. Za zvlášť nebezpečné symptomy má  „americkou válečnou doktrínu preventivního jaderného úderu, rozmísťování antibalistických raket, modernizaci sil NATO a záměr dislokovat zbraně i ve vesmíru coby očividné ilustrace, že se Washington chystá Rusko napadnout“.

Dokument nepomíjí ani „ekonomickou a politickou válku proti Rusku, usilující o destabilizaci ekonomiky prostřednictvím ekonomických sankcí a ataků na rubl“. A registruje i fakt, že „Rusko čelí západním pokusům o změnu režimu cestou ´kroků, usilujících o násilnou změnu ruského ústavního pořádku, destabilizaci politických a sociálních poměrů, dezorganizaci stávajících vládních institucí, klíčových civilních i vojenských kapacit a informační infrastruktury Ruska´“. Prvořadými „nástroji Washingtonu ve snaze Rusko destabilizovat“, dodává Roberts, jsou „nevládní organizace, financované ze zahraničí, i ruská média v zahraničním vlastnictví“.

Právě „agresívní politika vůči Rusku reanimuje i závody ve zbrojení.  Rusko vyvíjí nové systémy mezikontinentálních balistických raket a v roce 2016 zavede zbraňové systémy, mající negovat systém antibalistických raket Spojených států.“ „Váleční hecíři, vládnoucí Washingtonu, ženou svět cestou k jaderné zkáze.“ 

„Jak ruská, tak čínská vláda už vyrozuměly, že hegemonistické ambice Washingtonu ohrožují samu existenci jejich zemí.“ Proto akcelerují   „propojení svých ekonomik i vojenského velení v jeden celek“. Díky „jednotě medvěda a draka jsou ze šílených neokonzervativních vidin ´amerického století´ hazardérské mrákoty.“ „Na takovou zbraň, strategii a taktiku, jež by tyto ekonomiky na vzestupu, spojené v ´tandemu do všech důsledků´, byla s to ochromit, je krátká i bujná fantazie.“

„Naděje v novou geopolitiku,“ kterou to rodí, však kalí vážná hrozba:  „Dojde-li arogantním neokonzervativcům, že si svou hegemonistickou politika zformovali protivníka, nad nímž už Washington nemá jak dosáhnout převahy, vyvinou tlak na preventivní jaderný útok dřív, než bude spojené rusko-čínské velení plně funkční. Mají-li Rusko a Čína kamuflovaný útok odvrátit, chce to operovat v režimu nejvyšší jaderné pohotovosti.“

„Ekonomika Spojených států – a fakticky celá západně orientovaná ekonomika od Japonska po Evropu – jsou domečkem z karet. Jelikož jejich ekonomický pokles začal už před sedmi lety, celá západní hospodářská politika je už jen o podpoře pár megalomanských bank, suverénního dluhu a amerického dolaru. Devastuje to jak samy ekonomiky, tak schopnost obyvatelstva vyjít. Finanční trhy řídí manipulace, a ne fundamentální indikátory. Manipulace překračuje všechny meze. Na expandující dluh jsou krátké i záporné úrokové sazby.“ Za reálného stavu dnešních „příjmů, spotřebitelského úvěru a stagnujícího či klesajícího maloobchodu je burza čirou bublinou“.

Tím víc jí bude úměrně tomu, jak se „Rusko, Čína i další země zbavují dolaru coby mezinárodního platebního prostředku, Rusko vyvíjí svou vlastní alternativu k mezinárodní finanční síti SWIFT, BRICS své alternativy k MMF a Světové bance a spolu s dalšími částmi světa i vlastní kreditní karty a internetové systémy“. „Dolaru, stejně jako japonské a evropským měnám, tištěným s cílem udržet kurs dolaru, hrozí dramatický pád.“ Dojde-li k němu, „západní, na importech závislý svět přestane fungovat“.  

„Rusku a Číně však podle mne, než jim zlo řízené z Washingtonu došlo, trvalo příliš dlouho. Obě země tak riskují jaderný úder dřív, než bude jejich spojená obrana v plné pohotovosti. Je-li však západní ekonomika domečkem z karet, Rusko a Čína ji mohou dostat na lopatky dřív, než neokonzervativci zatáhnou svět do války. Agrese Washingtonu proti oběma zemím je jako na dlani, a Rusku i Číně dává plné právo přijmout následující opatření na svou obranu“:

„Ekonomická válka, vedená Spojenými státy a EU“, „opravňuje Rusko k  oznámení, že škody, jež Západ způsobuje jeho ekonomice, Rusko zbavují potence splácet půjčky evropským bankám. Pokud to chatrně kapitalizované banky EU nepoloží, může Rusko prohlásit, že v souladu se svou vojenskou doktrínou teď země NATO považuje za nepřátele ruského státu, a agresi NATO proti Rusku už proto nehodlá podporovat ani dodávkami plynu jejím členským zemím. A nepovede-li k rozpuštění NATO a eliminaci hrozby, již představuje, ani to, že většina evropského průmyslu zavře krám, nezaměstnanost dramaticky naroste a banky zkrachují, slovo si může vzít Čína.“

Právě ta totiž „disponuje gigantickou masou finančních aktiv, denominovaných v dolarech.“ A za situace, kdy „agenti Federálního rezervního systému“ srážejí svými čárymáry uměle cenu zlata, je tak „s to ekvivalent amerických státních pokladničních poukázek, vygenerovaných za roky kvantitativního uvolňování, znehodnotit během pár minut“. A pokud  Fed „obratem natiskne dolary, jimiž enormní pokladničních poukázek skoupí“, „Čína je s to znehodnotit dolary, placené za dluhopisy na měnovém trhu. Je-li Fed s to tisknout dolary, za něž skoupí státní pokladniční poukázky, natisknout zahraniční měny, za něž by nakoupil dolary, už nedokáže. Dolar padne a s ním i moc hegemona. Dřív než vyletí první raketa, bude po válce.“

„Právě to je podle mého názoru povinností Ruska a Číny vůči světu, aby se  jaderné válce, již mají za lubem neokonzervativci, předešlo ekonomickou válkou ve stylu, jímž ji vede sám Washington. Jsou to Rusko a Čína, kdo má všechny trumfy v rukou. A ne Washington.“

„Rusko a Čína by neměly dopředu varovat. Měly by prostě konat.“ Ne krůček za krůčkem, ale koordinovaným nasazením svých odvetných kroků.  Za situace, kdy „čtyři americké banky drží deriváty o hodnotě, několikrát větší než hrubý produkt celé planety, se finanční exploze vyrovná té nukleární. S USA a Evropou bude konec a svět to zachrání před zkázou.“

Optimální načasování nabízí právě startující rok. Pravděpodobným cílem „Putinova plánu je odvrat od Západu, jenž na provokace nebude reagovat a propojí ruské a asijské strategické a ekonomické zájmy. Je to postup humánní a racionální, ekonomickou zranitelnost Západu však ponechává   nedotčenou.“

Jenže „Západ, nehnaný do kouta, zůstává vážnou hrozbou nejen pro Rusko a Čínu, ale i pro Ameriku a celý svět“. Píše už i šéfprojektant reaganomiky.

Dočkáme se i kroku, který to prozření dovede do důsledku? Doznání, že prazdrojem dnešních kalamit a rizik bylo zemětřesení, jehož maskotem byl právě Reagan? Jeho konzervativní revoluce, eliminující všechny mantinely zisku z cizí práce? I křižácké tažení (crusade), atakující pilíře mezinárodní bezpečnosti?