Od. kauzy uběhlo už třicet let. Většina dnešních generací ji zná - pokud vůbec -  až z druhé ruky. O civilních boeinzích však bylo i 11. září 2001. I tragédie toho v malajsijských barvách, sestřeleného loni nad Ukrajinou.

Dirty trick – špinavý trik – není nadávka. Je to terminus technicus. Z manuálů služeb, pro něž je citovaný jazyk mateřštinou. Oč špinavější manýry nasadí, tím víc za sebou metou stopy. Metodou false flag - pod cizí vlajkou - i likvidací nepohodlných svědků.

Dirty trick z 1. září 1983 měl dvě zadání. Prvé trklo i ordinérní publikum -  zkompromitovat Jurije Andropova. Byl pravým opakem zoufalců, co přišli po něm. Zahájil renesanci všeho, co umí polidšťovat svět. Studená válka mířila k úplně jinému finále.

Cílem však byly i taje, známé jen hrstce zasvěcených. Protivzdušná obrana, střežící východ SSSR, prošla právě modernizací. Trvala roky. Stála velké peníze. Provokace ji měla co možná aktivovat - a zmapovat její nové konfigurace.

Dirty trick – tím spíš s tak strategickou aspirací – má šanci, jen pustí-li uzdu  sociopatii. Darebáctví, vymykajícímu se i imaginaci, ošlehanou peklem války s Hitlerem. Maršál Nikolaj Ogarkov, velící sovětskému generálnímu štábu, si toho inferna užil dosyta. Tisková konference, jíž na incident reagoval, vyzněla přesto rozpačitě. Byla o přesných trasách, jimiž let civilního KAL 007 křižovaly americké vojenské letouny. O tom, že právě jeden z nich sestřelil sovětský stíhač, odposlechnutý americkými detektory. A „zastavil jeho let“ – řečeno s Ogarkovem - až po opakovaném varování podle mezinárodních norem.

Pod vlnami mezi Sachalinem a japonskými břehy však skončil i civilní KAL 007. Příčina byla hádankou i pro maršálův štáb. Tušil pravou příčinu už tehdy? Mohl s ní na trh bez hmatatelných důkazů? Kde je v tu chvíli vzít? Právě s tím kalkuloval dirty trick, v jehož komparsu statoval i KAL 007.

Z reálné mozaiky trčí bílá místa i dnes. To hlavní se však už rekonstruovat dá. Díky pozůstalým i pojišťovnám, na kterých nárokovali odškodnění.  Záznamům i personálu japonského řízení letového provozu. Skupinám  potápěčů, ruských i zahraničních, jež prohledaly ne jeden, ale několik letounů, sestřelených onoho rána. I konfrontaci dat, jež směrodatným mezinárodním institucím předložily Moskva, Washington i Soul.

Rešetnikov z nich těží pedanticky. Osobně i z textu řady publikací. Připomeňme jich aspoň pár - Michel Brun: The True Mission of KAL Flight 007, Oliver Clubb: KAL Flight, The Hidden Story, David Pearson: KAL 007 – The Cover Up. A také v ruštině třeba i titul německého novináře Mazura Wolffa „Čornyje pticy“ nad Sachalinom: Kto že sbil korejskij ´boing´? Či domácího historika J. Muchina Treťja mirovaja nad Sachalinom, ili Kto sbil korejskij lajněr. Opomenout se nesluší ani nestora amerických investigativců Seymoura Hershe. Ten přispěl knihou The Target Is Destroyed. What Really Happened To Flight 007.    

Tři dlouhá pokračování tvoří i text, jejž z toho všeho pořídil Rešetnikov. Česky tak aspoň pár degustací:

Start KAL 007 z aljašského Anchorage byl z ničeho nic pozdržen. Přesně do momentu, kdy ho měl v dohledu americký špionážní satelit Ferret-D. Posádka hlásila vlastní polohu s chybami, na jaké nemá ani začátečník z Agroletu. Ve chvíli, kdy byla 181 km od Hokkaidó jihovýchodně, avizovala od něj tu distanci severně. Jen proto – jak stojí ve vyšetřovací zprávě IKAO – jí korekci neuložilo ani pozemní řízení letového provozu. Byla to záměrná stínohra, a ne žádné nedopatření. KAL 007 řídil zkušený kapitán. Plukovník Čun Bun-in měl za sebou 10.627 letových hodin i v civilních službách. Na dané trase létal často a už pět let.

K civilním aeroliniím přešel z vojenského letectva. V něm byl jeden čas i pilotem hlavy státu. S pikantní stopou přišli advokáti, najatí vdovami po kapitánovi i druhém pilotovi. Oběma - uvedla prvá z nich – „slíbily solidní sumu americké zvláštní služby“. „Můj muž“ – svěřila se advokátům ta druhá   – „se před osudným letem netajil, že má strach. Dva dny před startem začal být nervní ještě víc a uzavřel životní pojistku na vysokou částku ve prospěch rodiny. S tím, že ´tentokrát se mu letět vůbec nechce´. Že ´je to moc nebezpečné´.“

„Nejbizarnější na celém sachalinském incidentu je, že z téměř 300 lidí, cestujících boeingem, se nenašlo JEDNO JEDINÉ tělo! A ta tam přeci musela být, ať už připoutaná k sedadlům anebo, pokud si stačili obléknout záchranné vesty, vytažená na hladinu.“ Dno v místě, kde se měl KAL 007 zřítit, je jen asi 120 metrů pod hladinou. Pátrání v tak mělkých vodách zvládá i potápěč s rutinní výbavou. „Dva roky nato explodoval nad Atlantikem ten samý Boeing 747 indických aerolinií. 123 pasažérů bylo nalezeno už první den…“

Tam, kde se měl zřítit KAL 007, však našli opak i potápěči. „Osobně mám zcela jednoznačný dojem“ – svěřil se novinářům jeden z nich. „Letadlo bylo plné odpadků, lidé tam ale nebyli žádní. I v tom nejmenším havarovaném letadle se najdou kufry, tašky, či aspoň ucha od nich. Tady však byly věci, které si normální člověk do letadla nevezme. Oblečení, posbírané kdesi po smetištích – a většinou i samá díra. Zato žádné lidské ostatky, i když jsme na místě pracovali skoro měsíc.“

Jinou skupinu, ohledávající také stroj na inkriminovaném dně,  „šokovaly tři věci. Spousty elektronické aparatury, neodpovídající civilnímu letounu – byl jich snad celý náklaďák. Kilometry magnetofonových pásek   – a kvanta papírů, jenže ne novin či časopisů, jaké si člověk bere do letadla, ale bílých o formátu A4 s jakousi služební dokumentací.“ Jediné lidské tělo nenašel ani tento tým.

Zato japonští potápěči vylovili z míst, kde se měl zřítit „sestřelený civilní KAL 007“ – „katapultážní křeslo od McDonell-Douglas typu ACES II“ („zřejmě ze stíhače F 15“, civilní kokpity, jak známo, katapulty vybaveny nejsou), součástky z „letounu EF-111, specializovaného na radioelektronický boj“ - a „úlomky z křídla SR-71 americké strategické rozvědky“.

Michael Brun je přímo z branže. Jako pilot i špičkový expert, nominovaný Francií do týmů, šetřících letecké katastrofy. Svou vlastní expertízu uzavřel kategoricky: „Té noci došlo nad Sachalinem k letecké bitvě se vším všudy. Ne k tomu, že by  Osipovič odpálil raketu na korejský letoun, zbloudilý omylem, ale k razantnímu střetu sovětského a amerického vojenského letectva. Se sestřely a ztrátami minimálně z americké strany. V průběhu bitvy, trvající několik hodin, pronikla desítka amerických strojů – výzvědných různého typu, pro rušení radioelektronické komunikace i doprovodných stíhačů – do sovětského vzdušného zcela záměrně a byla tu letouny sovětské protivzdušné obrany likvidována.“

S detailní chronologií si dal práci německý novinář W. Mazur. Vychází ze sovětské i americké dokumentace pro mezinárodní grémia i z „japonských radarových map“. Sahá od 2:45 do 6:35 místního času. Rešetnikov ji reprodukuje velmi podrobně.

Není o jedné, ale hned několika vlnách amerického vojenského letectva, manévrujících hluboko nad sovětským územím. I o doprovodném pohybu vojenských hladinových plavidel, ponorek – a kosmických satelitů USA. O rozkazech „Zničit!“ – i hlášeních „Úkol splněn!“ – už dávno před časem 5:20, kdy už KAL 007 svou polohu zpřesňuje - tokijskému řízení letového provozu.            

Sovětský stíhač Osipovič ho měl – sugerovaly bubáky o “říši zla“ – sestřelit v 5:27. KAL 007 ovšem prokazatelně komunikoval i v 5:52.

Mazur identifikoval na „deset míst, kde se letouny zřítily do moře“ – a další „tři přímo na Sachalinu“. 

KAL 007 explodoval v 6:28. Prvé fragmenty se našly už osm dní nato. Až u ostrova Hokkaidó. Stovky kilometrů od míst, kde znovu operoval Osipovič (a právě hlásil i zásah úplně jiného cíle).  

Součástí stínohry byl i dvojník: Boeing 747 200 B v bezpilotní verzi. V případě KAL 007 - s 269 lidmi na palubě - šlo o typ 747 230 B.

Autodestrukci prvého z nich odpálil výzvědný E 3-A, provázejícího ho po celou dobu letu. KAL 007 explodoval 4 minuty nato. Tady se střetávají dvě verze. Prvá z nich soudí, že i to zařídil tentýž E 3-A. Druhá to připisuje munici vzduch-vzduch. V místě dopadu se totiž našel i kus americké rakety.

Еще раз о Сахалинском инциденте. Часть вторая

Ещё раз о Сахалинском инциденте. Часть третья