Pařížské drama – uvádí ve svém poselství – „obnažilo celou množinu  problémů a výzev, jež není s to vyřešit sama žádná ze stran, jichž se týkají“. Dokáže to „jen kolektivní úsilí na nejvyšší úrovni“.

„Incident nás šokoval všechny bez výjimky. Pro akce, založené na teroru a násilí, žádné alibi neexistuje. Nepřijatelné jsou pro každé náboženství a pro islám v prvé řadě.“

Navzdory tomu však sílí i vliv verze, vydávající za „hlavní exponenty terorismu a násilí právě muslimy. Jsem však přesvědčen, že ti, kdo mezi civilizacemi rozněcují konflikt a snaží lidským srdcím vnuknout strach, úspěchu nedosáhnou.“

Konstruktivní řešení nemálo komplikuje i „dvojí metr, panující v řadě zemí i v otázce svobody projevu“. „Urážka Afroameričana se považuje za rasismus, urážka Žida za antisemitismus, avšak urážet 1,7 miliardy muslimů je pro leckoho věcí ´svobody slova´.“

„Základem svobody slova však musejí být respekt a tolerance vůči každé  kultuře, národu i náboženství. Urážet oponenty nelze, jinak se totiž negují  samy demokratické hodnoty a ideály občanské společnosti.“

Paříž je „lekcí“, názorně demonstrující, jak „křehké umí být mír a pokojné soužití“. Jak akutní je „střežit a kultivovat právě je“.

„Mít vlastní názor, odlišný od jiných, je bezpochyby znakem zralé osobnosti.“ Tím méně má ovšem kdokoli „právo tolerovat názory a skutky lidí, kteří do společnosti vnášejí nesváry, rozdělují ji a ponižují čest i důstojnost významných sociálních skupin“. Právě to totiž „vytváří živnou půdu extremismu“.

Předseda Muslimské duchovní správy Tatarstánu nabídl i konkrétní inspiraci – letitou „zkušenost pokojného soužití lidí různých etnik i vyznání, napomáhající konsolidaci ruského státu“.

 Муфтий Татарстана: Нельзя унижать честь и достоинство людей под видом “свободы слова”