Tak jako nemůže oběť za trestný čin, tak stěží budou moci rodiče za to, že uvízli v síti systému, který je odlišný od toho, jak ho známe v České republice. Kauza českých dětí odebraných v Norsku na základě pochybných důkazů ukazuje na hlubokou nemoc současné společnosti, která si zahrává s touhou být bohem s neomezenými možnostmi.

Pod rouškou ochrany někoho práv porušujeme práva jiných a zavádíme mechanismy působící křivdy a bolest. Namísto bránění skutečných obětí násilí a tyranie, jsou zde uměle vymýšleny případy, kdy by tomu takto mohlo být. Chyby systém neodpouští nikdy a nikomu.

Je rozdíl mezi tím, když odebereme dítě drogově závislé matce nebo alkoholikovi a tím, když o dítě přijde normální rodina, která je však něčím „jiná“. A proč si nepřipomenout známý fakt, že největší mravokárci v oblasti rodičovské výchovy jsou často nejhoršími rodiči. Nikdo se nepozastavuje problémy případnými problémy v náhradních rodinách. Sociální systém je postavený na tom, že každý biologický rodič je prostě horší jak pěstoun.

Měl jsem možnost Evu Michalákovou včera poprvé potkat a strávit s ní nějaký čas povídáním si. Obrovsky před ní smekám a před její vytrvalostí. Tato obyčejná a skromná žena mi tak trochu připomíná filmovou hrdinku Sophií ve 21. století, nebo spíše Lolu, běžící o život. Proti všem a především proti propracovanému systému, který nedává moc šancí na opravu. A proto si nemyslím, že její snažení je pouze osobní boj za práva svých dětí, ale dalších českých rodin. A to nejen těch, kteří dnes žijí spokojeně v České republice a zdánlivě se jich to netýká…

Přeji hezký den a veselou mysl!