Premiér Manuel Valls – cituje ho v posledním eseji – vyhlásil „válku  terorismu, džihádismu, radikálnímu islámu, všemu, co rozbíjí bratrství, svobodu a solidaritu“. Lídr izraelských labouristů Isaac Herzog se dokonce dušuje, že „terorismus je prostě terorismus“ – a „žádný dvojí přístup nepřichází v úvahu“.

Chomsky je bere za slovo. A cituje z řádků reportéra, jenž peklo teroru    přežil jen zázrakem: „Zhroutilo se úplně vše. Dostat se ven nebylo kudy. Všude samý kouř. Byla to hrůza. Lidé křičeli. Hotová noční můra.“

„Ten citát však – jak připomíná nezávislý novinář David Peterson – není z ledna 2015.“ Ale z reportáže o „raketovém útoku NATO na srbskou státní televizi, který ji 24. dubna 1999 vyřadil z éteru a zabil 16 žurnalistů“. Steven Erlanger – v New York Times pracuje dodnes – to tehdy komentoval: „NATO a američtí hodnostáři hájili ten útok tím, že podlomí režim prezidenta Slobodana Miloševiče. Mluvčí Pentagonu Kenneth Bacon se na brífinku ve Washingtonu nechal slyšet, že ´srbská televize je součástí Miloševičovy vražedné mašinérie stejně, jako jeho ozbrojené síly´.“ A proto „terčem, jenž není i nic méně legitimní“.

„Tehdy se ovšem žádné demonstrace a výlevy hněvu“ – natož „skandování ´Jsme srbská televize´“ – „přirozeně nekonaly“. Richard Holbrooke, diplomatický legát té trestné výpravy, prohlásil demolici srbské televize za „pozitivní událost enormní důležitosti“. „Trestu nakonec neunikl jen jediný člověk - Dragoljub Milanovič, generální ředitel srbské televizní stanice. Evropský soud pro lidská práva mu napařil 10 let natvrdo.“ Za to, že „nezajistil včasnou evakuaci budovy“. 

Skandální „flexibilitu“ si dopřál i Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii. O obětech náletu sice utrousil, že byly „naneštěstí značné“. Žalobu za zločin však „odložil“. S třeskutě trapným dovětkem, že ani smrt 16 novinářů – a zmrzačení řady dalších – nebyly „prokazatelně  disproporcionální“.

Boj proti svobodě projevu, která se dvojímu metru vzpouzí, se neštítí ani  jiných darebáctví. Chomsky je ilustruje i „okupací všeobecné nemocnice ve Fallúdži“. Tady cituje New York Times z listopadu 2004: Americká „námořní pěchota vyhnala na chodby pacienty i nemocniční personál“. A pod ostře nabitými hlavněmi je tam držela „vsedě i vleže na podlaze s rukama, svázanýma za zády“. Nemocnice praskala ve švech. Hlavně  zraněnými civilisty. Okupant nabyl dojmu, že právě to je „pro vzbouřence   propagandistická zbraň“. Nemocnice musela zavřít krám. 

Čisté svědomí, je-li řeč o svobodě slova – o bratrství, svobodě a solidaritě  už vůbec nemluvě – nemá ani země, kde vládě předsedá Manuel Valls. Jsou to snad tyto „posvátné principy“ – táže se nahlas Chomsky - o čem je „Zákon Gayssot, aplikovaný opakovaně a dávající státu jak právo rozhodnout, jak zní pravdivý výklad dějin, tak vše, co se od jejích ediktů odchyluje, také potrestat?“

Je o těch svatostáncích „vypuzování chudých potomků těch, kdo přežili holokaust (Romů), napospas trpkému údělu ve východní Evropě?“ „Skandální zacházení s imigranty ze severní Afriky v pařížských předměstích, kde se teroristé v Charlie Hebdo stali džihádisty?“

Je právě o celém tom cukrkandlu i to, jak „onen kurážný magazín Charlie Hebdo vyhodil karikaturistu Siného, když v jeho komentáři vyslídil antisemitské konotace? Otázek podobného se nabízí ještě mnohem víc.“  

„Kdo chodí s očima otevřenýma, neunikne mu ani spousta jiných témat, která se tutlají.“ Typu „brutálního násilí na Palestincích, k němuž se propůjčil i hanebný útok Izraele na Gazu z léta 2014“. I tentokrát přitom – „vedle tisíců dalších“ – „povraždil také mnoho žurnalistů“ („leckdy i ve vozech s náležitým značením, že jde o tisk“).

„Totální mlčení panuje kolem prosincových atentátů na tři novináře v Latinské Americe. Loni jich tam padlo 31. Víc než desítka novinářů byla od vojenského převratu v roce 2009, fakticky uznaného Spojenými státy (a pak už skoro nikým) zavražděna jen v samotném Hondurasu.“ Právě ten je „po převratu, v přepočtu na hlavu, ve vraždách novinářů premiant“.

„Generální zásadu ilustruje už těchto pár příkladů.“ Ta mantra se „dodržuje horlivě a puntičkářsky“.  

„Terorismus je prostě terorismus“? A „žádný dvojí přístup nepřichází v úvahu“?