Většina těchto obyvatel přišla do Francie ze severu Afriky v době dekolonizace. V rámci poválečné obnovy, v první fázi přijížděli nejprve muži, kteří pracovali převážně v manuálních profesích, žili na ubytovnách a převážnou část svého výdělku posílali domů svým rodinám, do svých zemí. Předpokládalo se, že po skončení prací se vrátí domů. V 70. letech, z důvodu krize evropské státy zastavily nabírání nové pracovní síly, ale povolily pracujícím příjezd jejich rodin a došlo k trvalému usazení této části populace v Evropě.
S ohledem na to, že se jednalo především o lidi bez vzdělání, pracující v manuálních profesích byli pak nejvíce postiženi řadou následujících ekonomických krizí.
Zatímco nezaměstnanost Francouzů dosahuje kolem 11%. Nezaměstnanost u menšin je dvojnásobná a u mladých lidí dosahuje dokonce 40%.
Sociální vyloučení, nízké vzdělání, chudoba, život v ghetu a nezaměstnanost je živnou půdou pro kriminalitu. Zatímco například muslimové tvoří ve Francii zmíněných 10% populace, jejich podíl v nápravných zařízeních činní 60%.
Všichni tři pachatelé posledních útoků vyrůstali v chudobě. Dva z nich byli ve vězení. Právě vězení mělo sehrát v jejich radikalizaci rozhodující roli.
Podle odhadů francouzské policie také 1200 francouzských občanů od roku 2011 bojovalo v Sýrii a Iráku, prošli válečným ohněm a ideologickou přípravou a mohou být bezpochyby rizikem a velkým nebezpečím pro demokracii, nejenom ve Francii, ale potažmo v Evropě.
Jediným řešením této situace, kromě společných evropských bezpečnostních opatření, je i zpřísnění podmínek pro migraci, následnou integraci a především mezinárodní tlak na ukončení občanských válek v Sýrii, Iráku, Libyi a stabilitu v těchto zemích.
Preventivním řešením je pak vytvořit kromě humanitární, především účinnou a udržitelnou rozvojovou pomoc lidem v jejich zemích. Občané zemí, které nemají koloniální minulost, jako Česká je republika, necítí takovou odpovědnost a z ní plynoucí závazky a nemohou bez odpovědně připravených, ve společnosti vydiskutovaných podmínek a především svých možností přijímat obyvatelstvo, které může mít problémy s integrací do naší společnosti.
Nelze v době nekončící finanční a ekonomické krize v Evropě ohrožovat občany možným zhoršením stability společnosti a nárůstem sociálních problémů.
Nemělo by být cílem přesidlovat lidi do jiných kulturních podmínek, ale pomáhat jim v místech, kde žijí a kde jsou doma.
Jedno rčení říká, že: Má-li mít život nějaký smysl, tak jen v mateřské zemi.