Vedle diskuse o potřebě či nepotřebě zavedení sektorové daně je však třeba poukázat obecně na problematiku daně z příjmu právnických osob v ČR. Problému, bez jehož alespoň částečné nápravy lze jen obtížně dosáhnout udržitelné a sociálně únosné nápravy veřejných financí. Jen málokdo si plně uvědomuje všechny konsekvence faktu, že se Česká republika během posledních zhruba deseti let vyprofilovala v oblasti zdanění korporací jako výrazný daňový ráj. Tohoto stavu – údajně výrazně podporujícího konkurenceschopnost českých podniků - bylo dosaženo dvěma vzájemně se kombinujícími a podporujícími cestami. Jednak ve výrazném, systematickém a dlouhodobém snižování nominální sazby daně z příjmu právnických osob až na 19 %. (Jen pro připomenutí - ještě před jedenácti lety měla Česká republika sazbu korporátní daně 3 1% tj. o 12 procentních bodů vyšší než dnes.) A za další pak v položkách snižujících daňový základ, tedy základ, z něhož se daň počítá.
Samotná nominální sazba daně o skutečném daňovém zatížení firem neřekne vše, i když porovnávání nominálních sazeb daně a vyvozováním sáhodlouhých doporučení je vděčným tématem celé řady „rozborů“. Záleží totiž vždy na šíři daňového základu, z něhož se daň vybírá. Skutečným ukazatelem daňového zatížení není nominální sazba daně, ale tzv. efektivní daňová sazba. Ta zohledňuje jak výši sazby, tak i výši daňového základu. Rozdíl mezi nominální a efektivní sazbou pak nepřímo ukazuje na množství nejrůznějších slev, úlev, výjimek, benevolencí daňového systému. Jinak řečeno – ukazuje, jak široký je prostor pro tzv. daňovou optimalizaci. Tento prostor se v posledních letech rozšiřoval s každou z nespočetných novel zákona, s každým pozměňovacím návrhem nezřídka kryjícím lobistické zájmy a fakticky kontinuálně pokračoval i za situace, kdy tehdejší koalice přistoupily k razantnímu poklesu nominálních sazeb daně. Tím jsme se výrazně odlišovali od celé řady evropských zemí, kde sice také docházelo k poklesu nominálních sazeb korporátní daně, ovšem na druhou stranu vyvažované zpřísňováním pravidel pro stanovení daňového základu, tj. omezováním možnosti daňové optimalizace.
Důsledkem varianty, kterou si minulé vlády prosadily, je velmi výrazný rozdíl mezi nominální a efektivní sazbou daně z příjmu právnických osob. V České republice se podle různých propočtů pohybuje až okolo 7 procentních bodů. To znamená, že při sazbě daně 19 % se díky možnosti daňové optimalizace uplatňuje z daňového základu ve skutečnosti jen procent dvanáct. Srovnávací studie zpracovaná před nějakým časem za evropské země má tak vysoký rozdíl mezi nominální a efektivní sazbou za velmi neobvyklý. Nízká úroveň efektivní sazby daně z příjmu právnických osob nás katapultovala mezi země EU s nejnižším zdaněním korporací jako je Irsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Kypr. Na opačné straně pomyslného žebříčku se nacházejí nejvyspělejší země EU – Německo, Belgie, Francie, Nizozemí atd.
Bylo by jistě zajímavé vidět nějaká nová čísla o tom, jak toto daňové podbízení pomohlo skutečné konkurenceschopnosti českých podniků. Starší analýzy byly v tomto velmi skeptické. Spíše ukazovaly na podporu většího odtoku peněz z České republiky. S čím se však setkáváme každodenně jsou veřejné rozpočty. V nich zanechalo voluntaristické snižování daní v předchozích obdobích nesmazatelné stopy. Byly a jsou to právě tyto úvahy, které nás vedly k přesvědčení, že bez vyřešení nahromaděných problémů v oblasti zdanění korporací lze obtížně dlouhodobě a udržitelně stabilizovat veřejné finance. Proto jsme při vyjednávání koaliční dohody tuto otázku otevírali. Bohužel z celého složitého komplexu návrhů zůstala v koaliční dohodě jen dnes tolik popíraná sektorová daň.
