Zjednodušení se nikdy nevyplácí a ani náboženství není výjimkou. Chápat Korán jako nějaký daný, přesně určeny text nebo postoj k víře, životu, je silně zjednodušené. Podle odborníků je vlastně trojjediný, s faktografickým, apelačním a expresivním pohledem a velmi záleží, jak jej čteme, případně kdo jej čte. V obecné rovině jeho pochopení není mezi Biblí a Koránem velký rozdíl. Vždy záleží na čtenáři. Jakákoliv z knih se dá také chápat z mnoha pohledů, kdy začínáme s myšlenkou autora, písemné vyjádření autora je již částečně odlišně upravené pro psaný text. Čtenář čte slova a v hlavě si tvoří obraz o textu dle svého poznání. Toto poznání se vyvíjí a konfrontace s jiným pohledem dalších čtenářů utváří sdílený předobraz možné myšlenky autora. Myšlenka se vyvíjí dle aktuální potřeby a okolnosti aplikace modelu posluchač - čtenář, s cílem dosažení žádaného působeni. A vlastně všichni se pohybujeme v reáliích své aktuální pravdy a máme pravdu. V každém náboženství, od křesťanství přes islám i hinduismus, najdeme etapy plné krveprolití a brutálního násilí, pramenícího z místních zvyků a úrovně vzdělanosti. Paradoxně nejrafinovanější násilí přináší nejvyvinutější společnosti. Porovnáme-li veřejně propagované podřezávání krků v režii islámských teroristu, kde nemohou očekávat porozumění civizovaneho světa s tajnými mučírnami CIA fungujícími na základě nejnovějších výzkumů a pod lékařským dozorem s obhajobou poliků USA s konzervativním katolickým postojem, je zřejmé, že záleží pouze, z které strany barikády stojí pozorovatel. Rozhodujici je bohužel stále cíl, který světí prostředky. Co je správné nebo lépe řečeno, co se jako správné předkládá občanům, mnohdy určují média. Tento sektor podnikání ovládají vlivné globalizované skupiny bez dozoru, bez vlivu státu při schopnosti určovat veřejné mínění společnosti a omlouvat neomluvitelné nebo naopak určovat správný postup. Zajímavý je v tomto případě postoj fimařů Holywoodu. Ještě před dvaceti lety byl padouch ten, kdo mučil a ten dobrý získával informace svým "správným" postojem k budoucnu, spojeným s bohatstvím, kariérou nebo se raději neřešilo, jak informace získal. Dnes je již zcela běžné, že kladný hrdina mučí protivníka, aby získal informace zachraňující většinu před záměry padoucha. A společnost, hlavně její mládež již považuje takové jednání za akceptovatelné. Kdo se dnes pohoršuje nad zabíjením na dálku, kdy mladík pilot dronu sedí v pohodlném křesle v Kalifornii, popíjí Coca-Colu a jen tak mimochodem na joysticku odpálí bombu na cíl. Není u toho, není přímo ohrožen, nevyhodnocuje situaci v kontextu, pouze zabijí na monitoru. Hraje vlastně počítačovou hru. Ne nadarmo se hovoří o teroristech z islámského státu, kteří trénují na počítačových hrách a zabíjení považují pouze za game over. Tato situace se výrazně vyhrotila sebestřednou politikou naší euroatlantické společnosti. Exportem západní podoby demokracie, lidských práv a globální ekonomikou boříme historickou, kulturní a ekonomickou základnu mnoha národů. Paradoxně se tak jednalo mnohdy pod hesly ochrany obyčejných lidí, kteří trpí pod diktátem vůdce neoblibeného západem. Humanitární bomby podpoří místní i cizí rebely a fanatiky, kteří sice svrhnou vůdce, ale má se ten "obyčejný" lid lépe? A když už pro dlouhodobou neschopnost zavést mír a pořádek tito lidé hledají spásu v zemích bombových humanistů, jsou na obtíž. Problémem, se kterým si nikdo neví rady. To je samozřejmě ideální podloubí pro rozvoj frustrace a nenávisti. Docela zajímavou otázkou je multikulturalismu nebo asimilace. Mnoho alžířanů využilo svého francouzského pasu a šli pracovat do bohaté země, časem si přivedli své rodiny a byli spokojeni. Přišli do země zaslíbené z pohledu vlastní zkušenosti doma. Druha generace již pocítila flustraci, byli jiní bez historických a kulturních kořenů a ztráceli i ekonomickou potřebnost pro novou společnost. Třetí generace frustraci prohloubila již nechtěli pracovat za tak málo jako jejich rodiče a necítí vděk za změnu svého života jako jejich prarodiče. Začali hledat své kořeny svou identitu, která jim v nepřátelském, nehostinném prostředí dodává hrdost a pocit národní sounáležitosti původu. Zde je těžké říkat, jděte tam, odkud vaši prarodiče přišli. My vas pozvali, ekonomicky ždímali a slíbili nesplnitelné. Přesto jste stále občany druhé třídy. I pohled na dnešní Ameriku, která již od šedesátých let minulého století řeší integraci černošské populace formou pozitivní diskriminace je neradostný. Po čtyřiceti letech sice je v každém filmu povině zastoupen běloch, černoch nově i hispánec, na školách, státních institucích je povinná kvóta míst dle barvy pleti, ale stále jsou zde gheta a odloučené lokality. Ono to totiž spíš souvisí s přerozdělováním světového bohatství a sociální bída zasazena do reality globálního světa nutí člověka přemýšlet, jaký smysl má život.
Jaký je rozdíl mezi arabským mladíkem, sedícím na předměstí Bostonu, Paříže nebo Bagdádu ? Citi se nepotřebně, bez šance na změnu. Potom stačí, při pohledu na televizi s prezentací konzumního ráje pouze pro někoho, slyšet vyzvu věřícím. Ohněm a mečem bojujte za svou budoucnost ve jménu náboženství,.... Vítejte v globalizaci.
