Iljuchin v nahrávce popisuje setkání s mužem, jemuž slíbil zachovat anonymitu. Ten ho pak jako zákonodárce – i šéfa příslušného výboru Dumy – zasvětil do přísně utajované operace, zadané za Jelcina přímo z Kremlu.

Přes pět let (1991 – 1996) trvala jen prvá etapa. Následovaly i další. Dějištěm byla vládní rezidence za Moskvou, optimální i z hlediska utajení. Lidskými zdroji – desítky zpravodajských analytiků i mazáků “aktivních opatření“. Lidí pod přísahou – a ad hoc i lukulsky honorovaných.

Patřil k nim i whistleblower, jemuž se Iljuchin zavázal zachovat anonymitu. Dodal i hromadu doličných předmětů. Repliky hlavičkových papírů klíčových sovětských institucí z první poloviny 40. let. Matrice, simulující podpisy J. V. Stalina, V. M. Molotova, L. P. Beriji i dalších členů tehdejšího vedení -  ale třeba i A. N. Šelepina, řídícího KGB na přelomu 50. a 60. let. Prošly i pedantickou oponenturou renomovaných grafologů.

To vše se – právě za „šokové terapie“, srážející milióny Rusů do nouze -  investovalo do „falzifikace statisíců stran úředních dokumentů“. Ne jako švindlů, majících cokoli zamést pod koberec. Ale jako podvrhů, darovaných  deliriu „postkomunismu“.

Se zvláštní akribií se fabrikovaly například ty, co sekundují Goebbelsově verzi katyňského masakru (i původu ostatních hromadných hrobů polských  důstojníků). Čistým falzifikátem – svěřil se poslanci whistleblower – je  právě spousta písemností, jimiž se „přepsané dějiny“ honosí jako trumfovými esy.

Tedy kupř. i návrh z března 1940, adresovaný Stalinovi, Molotovovi a G. M. Malenkovovi – na „hlavičkovém papíře NKVD“ a s „Berijovým podpisem“ – žádající o „souhlas k fyzické likvidaci polských zajatců“. Také však třeba suplika, již jakoby roku 1959 poslal N. S. Chruščovovi čerstvě  instalovaný šéf KGB Šelepin – a dožaduje se souhlasu se skartací všeho, co se týkalo polských zajatců v SSSR, aby to proti němu „nemohlo být zneužito ani nikdy do budoucna“.  

Těch podvrhů – svědčil před zákonodárcem jejich spoluautor – jsou statisíce stran, vmísených do autentické dokumentace. Rozlišit, co se z ní dá brát vážně - a co je účelový fabrikát – je tak často krajně nesnadné už pro dnešní, natož příští generace.

Lidí, co si – podobně jako onen whistleblower – svědomí neamputovali, se  však našlo víc. Část z nich špinavost, již dostali rozkazem, v tichosti sabotovala. Hlavně různými chybičkami, které v té mase švindlu unikly snadno pozornosti, šejdíře ovšem přistihnou in flagranti i za sto let a mimo vší pochybnost.

A tak některým „autentickým dokumentům“ schází ten či onen detail, ač na všech ostatních z téže doby nechybí nikdy (ba je předtištěn přímo na formuláři). Jiné „spletly“ číslo jednací – a do chronologické řady tak očividně zapadat nemohou. Vrcholným číslem kuráže, schopné mazané sabotáže, jsou názvy institucí, uváděné už v „dokumentech“ z let, kdy se ještě jmenovaly jinak. Typu KSSS už na písemnostech ze 40. let, třebaže do roku 1952 to byla VKS(b). Či KGB i MGB na dokladech z doby, kdy tajná služba ještě nesla dřívější název.