Originál, zavěšený v příloze, stojí za přečtení do písmene. Česky aspoň uzlové momenty:

„Začněme popisem ruské elity. Vznikla z rozpadu pozdně socialistické společnosti.“ „Docela velké skupiny populace“ – „od organizovaného zločinu až po nejnižší a střední nomenklaturu“ – poháněly hlavně dvě pohnutky: „dosáhnout úplného zrušení odpovědnosti vůči společnosti“ – a „zajistit dědičnost vlastního statusu (a nahamoněného bohatství)“. „Druhý z těch úkolů se řešil zavedením soukromého vlastnictví, první – likvidací všech více či méně funkčních institucí státu“.    

Už koncem 90. let však bylo jako na dlani, že „stát bez vlastních institucí dost dobře existovat nemůže“. Vyvstal i „problém zachování bohatství, nakradeného privatizací“. Doba poptávala „arbitra, schopného nejen řešit  otázky různých skupin elity, ale také vysvětlit, co jejím společným zájmům odpovídá a co ne“.

„Hledání arbitra zabralo určitý čas.“ Mezitím se do „elit propracovali  i lidé z části silových struktur (´silovikov´), které skladbu elity nejen stabilizovaly, ale umožnily i monitorovat a realizovat arbitrážní verdikty“. Ve finále „byla vybrána i figura samotného arbitra, který podobné problémy řešil už v kriminální metropoli Ruska 90. let – Petrohradě“.  

Právě ten ovšem zavedl i „onu koncepci místa Ruska ve světě, s níž vyrostl. Koncepce, jejíž původ sahá přinejmenším do 50. let a již do vedení SSSR podle všeho uvedl Kuusinen, tkvěla v idejích konvergence, tedy sblížení západních a sovětských elit. Než přišel k moci Putin, ruské elity se osudem vlastní země ani nezabývaly – a v nejlepším případě se považovaly jen za gauleitery Západu.“ Poněvadž tehdy šlo hlavně o to, „nakrást si co nejvíc, zašít to nakradené na tom samém Západě a hrnout tu slabomyslnou kombinaci před sebou, dokud to jen půjde. Typickým příkladem podobného chování je dnešní ukrajinská elita. Putin tyto poměry změnil.“

K tomu, že „z elity vypadli Berezovskij, Gusinskij a Chodorkovskij, nedošlo z Putnova osobního rozhodnutí“. Byl to „konsensus samotných elit“, „vypuzujících z vlastních řad ty, kdo se kategoricky stavěl na zadní proti jakýmkoli pravidlům“. „Kauze Chodorkovskij“ však Putin dodal i o „podtext navíc“. Právě tu totiž změnil i v „nástroj, jak oligarchy 90. let donutit platit daně“. „Na Ukrajině, kde se nic jako ´kauza Chodorkovskij´ nekonalo, neplatí oligarchové daně dodnes.“ „Důsledky bijí do očí“.

Pro Clintona byly ruské elity jen houfem „neotesaných divochů, jimž stačí za podpis libovolného lejstra (typu ´Sachalinu-2´) dát jen pár skleněných korálků“. Putinův nástup se časově shodoval se změnou v Bílém domě a krátce nato i s 11. zářím 2001. Bush „potřeboval spojence pro rozhodnutí (válka v Iráku), která mu mezinárodní společenství neodsouhlasilo“. „Putinovi a Rusku byl proto určitá práva s to na nějakou dobu neupírat.“

Putinovi to – poměrně na dlouho – zajistilo „´bianko šek´ jak doma, tak zčásti i v zahraničí“. Ač právě v „zahraniční politice měl tvrdé mantinely i nadále – ´Zájmy Ruska končí za jeho hranicemi,´ vyjádřila to jednou státní tajemnice Condoleeza Riceová.“

Putin „ruské elitě myšlenku konvergence imputoval“ už za svých prvých osm let v Kremlu. Hned nato „se ze svého postu s radostí poroučel“. Z „castingu“, kdo po něm, nevzešel „silovik“, ale „liberál Medvědev“. „Problémy nastaly už brzy. Roku 2008 vypukla ekonomická krize.“ Pro „elitu byla krajně nepříjemná“ tím víc, že „nebyly s to cokoli řídit už od samého počátku“. „Finanční toky se drasticky ztenčily.“ „Role arbitra narostla adekvátně.“ Ukázala se však zcela nad Medvěděvovy síly. „Určité zlepšení sice v letech 2009 – 2011 nastalo, jen ale nedostatečné.“ Proto „elita vyzvala Putina, aby se vrátil. Přesněji část elity.“

Ne ovšem to její křídlo, posedlé „zběsilou kolaborací (řízené a koordinované Vološinem a Jumaševem)“. Tomu se „zdála nezřízeně suverénní dokonce i konvergence“. Samo totiž „za dění v zemi odmítalo převzít jakoukoli  odpovědnost“. To samozřejmě „plně vyhovovalo instrukcím, jež ruské hospodářské politice razil MMF“. Tato skupina si naopak „Putinův návrat vůbec nepřála“. Právě ta „zinscenovala i celý proces, symbolizovaný  demonstracemi na Bolotném náměstí a pokoušející se výsledky prezidentských voleb zpochybnit“. Svého však nedosáhla.

„Putin se na prezidentský post nejen vrátil, ale navíc i za naprosto jiných podmínek, než v roce 2000. Tehdy měl mandát elity a coby námezdní manažer nemohl pravidla hry nijak zásadně měnit.“ Po „roce 2012 se situace změnila od základu“. Tentokrát Putin získal „lidový mandát, a měnit pravidla hry zásadně tak už může“.

Je to akutní poptávka. V „krajně složité situaci, tak jako dnes, se Rusko ve svých dějinách ocitlo už několikrát“. Tedy na rozcestí, kdy „naléhavá potřeba modernizace narazila na kategorickou nevůli určité vládnoucí skupiny modernizaci provést“. Zvláštnost „státního uspořádání Ruska“ („zděděná až po Římské říši a Byzanci“) tkví v tom, že „sakrální hlava státu plní roli obhájce lidu proti vládnoucí věrchušce“. A „právě sama tato legitimní hlava tak musí cíle modernizace prosadit stůj co stůj“. Chazin to ilustruje dramaty Ivana Hrozného, Borise Godunova, Petra I. i J. V. Stalina. Také v jeho éře, připomíná, se modernizaci stavěla na zadní „konzervativní opozice“ („staří bolševici“). I tentokrát to mohl zlomit jen  „sakrální lídr modernizace“ („lídr s lidem proti elitní věrchušce“).

Ten samý problém vyvstal i v 80. letech. Řešení bylo jen  silách „byzantské receptury“. „Katapultáže lídra, který se opře o lid a utká se zkostnatělou nomenklaturou i trhoveckou mafií, sabotujícími další pohyb dopředu. Zdroje na to tehdy přitom k dispozici byly – což ukázalo Bělorusko posledních dvaceti let.“ Místo modernizace však proběhla „nomenklaturní revoluce“ („první tajemníci svazových republik se dohodli na rozdělení země a stalo se, co se stalo“).

„Mít elita ´západního´ globálního projektu šanci realizovat své plány v podobě, sepsané v 80. – 90. letech,“ „Rusko už dřív či později skončilo v jeho chřtánu“. Vypukla však „krize a v jejím důsledku i značně složitá geopolitická konfigurace, s níž se nedaří vypořádat“. A právě to značnou měrou kolíkuje i ruské vnitropolitické hřiště:

Dominují mu „tři základní skupiny“. „Liberálně-rodinná“ (rodinou se tu rozumí Jelcinův příbuzenský klan), jejímiž „lídry jsou Vološin, Jumašev, Čubajs a Kudrin“. Jejím „jádrem jsou oligarchové prvé fáze, zbohatlí hlavně z privatizace, neplacení daní, korupce a vymáhání výpalného.  Podmíněné se jim říká ´liberálové´. Jejich nosné téma – byznys jako takový – je ztrátový, dostat se k rozpočtovým privilegiím je stále komplikovanější, rvačka o zdroje, jež v zemi zůstaly, neustále sílí a úroveň, na níž lze kapitál legalizovat na Západě, soustavně klesá.“ Pro ně je dostupnou „variantou boj s Putinem“, „snaha vrátit poměry do 90. let“, a „stát se tak ´gauleitery´ ´západního´ projektu“. „Zkusit vytlačit alternativní skupiny,“ zpeněžit zbylá domácí aktiva a „dezertovat na Západ“. Šance daného scénáře však vytrvale klesá. „Oligarchové, ba jakkoli významnější figury z nich už nebudou.“ Na reálný byznys nemají – a „emigrace tak pro ně může skončit i nouzí“.

Právě „tato skupina má však prakticky plně pod kontrolou hospodářskou a finanční politiku země.“ Její „byrokratickou větev ´krmí´ světová finanční elita (prostřednictvím MMF) prakticky napřímo“. Tito „ruští ´liberálové´ jsou zásadním odpůrcem jakéhokoli rozvoje (poněvadž je v rozporu se zájmy elity ´západního´ projektu)“. Z „manažerských elit“ je to „´vyplaví´ téměř s jistotou“ – a „vlastní politický program nemají už dávno“.

Druhou skupinu tvoří „´lidé silových struktur´ a oligarchové druhé generace, nultých let 21. století. Ti tak viditelné lídry nemají, spíš složité kolektivní vedení. Disponují několika variantami možného postupu.“ Buď nějakou dobu „´ždímat´ ´liberální´ oligarchy a byznysmeny a dělat z nich ´politické emigranty´, což jim poskytne určitou ochranu na Západě. Pravda jen relativně a pouze za politickou činnost (Chodorkovskij). Čas, jejž má tato cesta k dispozici, je však omezený.“

Druhou variantou „lidí silových struktur“ je „nastolit tvrdou autarkii a změnit Rusko v totalitní diktaturu“, namířenou hlavně proti „´liberálům´, právem podezíraným z toho, že reprezentují právě zájmy Západu“. A proto „je třeba je odstavit od moci co možná rychle, neboť Rusko oslabují v předvečer krize – tím, že plní program podpory dolarové ekonomiky, podstrkovaný MMF“.

„Pozitivní komponentou téhož programu“ je „převzetí finančních toků od ´liberálů´  (což zdroje této skupiny zhruba zdvojnásobí)“ – a jejich nasazení do „modernizace silou po vzoru předválečné industrializace“. Kde však „vzít všechny nezbytné zdroje a kdo bude příslušné programy realizovat, už tak jasné není“. „Sami ´lidé silových struktur´ je s to realizovat nejsou, a své zázemí tak budou muset rozšiřovat.“ „Především formováním manažerské elity země všech úrovní od nuly.“ Přesně „tak, jako ve 30. Letech“.

„Třetí skupinou, jejíž význam by se rovněž neměl bagatelizovat, jsou regionální, především národní elity.“ Na rozdíl od 80. let po rozpadu země už neprahnou („vidí výsledky reforem v někdejších republikách SSSR“). A  „v tomto směru jsou připraveny podpořit jakoukoli silnou moc v Moskvě“. Táhne je to spíš k „lidem silových struktur“ („poněvadž od ´liberálů´ hrozí rozpad země“). „Budou však zoufale bojovat za svá privilegia a přístup k rozpočtovým zdrojům.“

„Všechny ostatní síly (´levice´, monarchisté,  ruští nacionalisté atd.) jsou v Rusku značně marginalizováni a k posílení vlastních pozic jim scházejí zdroje. Jedinou výjimkou jsou vlastenecké síly, jež značně posílily díky událostem na Ukrajině. Své obecně respektované lídry sice zatím nevygenerovaly, mezi ´lidmi silových struktur´ na střední úrovni (ba i v mládežnickém segmentu ´liberálů´) však svůj vliv zvýšily znatelně. Bude-li se ekonomická situace v zemi zhoršovat značně a rychle, není vyloučeno, že právě tato skupina nastíní nový diskurs, v jehož rámci se zformuje nová politická konfigurace.“ 

„´Liberálové´ dovedli ruskou ekonomiku do krize, pokles začal už koncem roku 2012. Světová finanční elita však potřebuje zdroje (emisi už americká byrokracie zastavila), a centrální banka a ruská vláda (především Ministerstvo financí) proto i nadále stimulují vyvádění kapitálu a alokaci našich rezerv do dolarových aktiv (s plným vědomím, že dostat tyto peníze zpátky se vůbec nemusí povést).“

„Z pohledu zájmů země“ – a „pozice člověka, majícího lidový mandát“ – „se měl Putin ´liberálů´ zbavit už dávno“. Svou roli však zřejmě hraje i čistě  politická kalkulace – „aktivní skupiny, které jsou u moci, jsou dvě“ a „likvidace ´liberálů´ by Putina uvrhla do naprosté závislosti na ´lidech silových struktur´. Což by ho téměř automaticky zbavilo i jakékoli svobody, a to i ke splnění mandátu, jejž má vůči lidu. Myslím, že právě to je příčina, jež Putinovi brání, aby ´liberální´ papaláše potrestal za flagrantní škody, jež mají na svědomí.“

„Odvolání ´liberálů´ by přitom vedlo i k razantnímu zesílení protiamerického kursu“, „přechodu moci do rukou kontraelity a otevřené konfrontaci s USA“. Právě „na to však zjevně nejsme připraveni – především ekonomicky. Hrozba reálných sankcí visí vážně ve vzduchu – a slabiny naší ekonomiky jsou děsivé.“ V „takové situaci hrozí prudké pohyby mimořádně závažnými problémy“.

Ruskou vnitřní politiku – i poměr sil – ovlivňuje velice výrazně konflikt na Ukrajině. „Zásadně změnil hlavně pozice ´lidí silových struktur´.“ Dřív k „vnějšímu světu žádná vlastní stanoviska neměli“. Sami se v podstatě jen vezli na vlně „diskursu, raženého ´liberály´“ – a „otázkou tak bylo jen to, za jakých podmínek se dohodnout s elitou ´západního´ projektu“. Teď se však v této sféře aktivizují i „regionálové“ – a vedle „lidí silových struktur“ a „liberálů“ tak může vzniknout i mnohem pestřejší konfigurace. Z řad „silových struktur“ se vynořují „vlastenci-monarchisté“, „poněkud méně zřetelně i ´noví liberálové´“ – a „konečně i téměř neviditelná, avšak existující strana obnovy socialismu“.

Každý z těch nových proudů se „konsoliduje především kolem vnějších faktorů“. „Vlastenci-monarchisté“ se „orientují na staré kontinentální elity západní Evropy, očividně se pokoušející o revanš ´západnímu´ projektu za porážky v I. a II. světové válce“. Razí „model rigidní autarkie“. „Hlavním partnerem ´nových liberálů´ jsou Rotschildové.“ Jejich cílem je „co nejširší euroasijská integrace (s plnohodnotnou měnovou zónou, soběstačnou dělbou práce a minimálně 500 milióny spotřebitelů), relativní rublová měnově-emisní zóna, těsné vzájemné sepětí s lídry jiných alternativních zón, včetně amerických ´izolacionistů´, jež mohou přivést k moci výsledky prezidentských voleb v roce 2016“. Příznačné je, že „jak první, tak druhá skupina jsou proti ´západnímu´ globálnímu projektu“ („ projektu ´pevnosti na kopci´“).   

Klíčovou slabinou obou skupin však je, že „nemají, co by společnosti prezentovaly jako konstruktivní politiku boje s tím modelem společenského uspořádání, jenž v Rusku sedimentoval v 90. letech“. A právě jeho absence zvedá dál „Stalinův i Putinův rating“ – a hlavně se Stalinovou osobností  „asociuje sám princip odpovědnosti moci vůči společnosti“. Je to i důsledek „závažné chyby Západu samého, který svou dichotomií ´buď Chodorkovskij a Navalnyj´ coby ´otcové ruské demokracie´, anebo ´krvavý katan Putin´ postrčil 90 procent populace na Putinovu stranu“.    

Nemalé ekonomické problémy přitom nemá jen Rusko, ale i další země, mířící do „euroasijské zóny“. Tím víc to chce i „určitá nová hesla, jež by ekonomickou konkurenci vyvážila integračními procesy. Zdá se mi, že tady se klíčovým prvkem mohou stát ideje socialismu.“ Právě ty se vrátí do hry „i  úměrně poklesu životní úrovně obyvatelstva“. „Zatím však neexistuje prakticky žádná politická skupina, jež by je byla s to adekvátně rozvíjet.“

Změnám na ruské politické mapě vtisknou pečeť hlavně tyto trendy a síly, které se kolem nich budou dál konsolidovat. I ty už etablované to ovlivní mj. následovně:

„Dokud se zmíněné protostrany ´lidí silových struktur´ jasně nevyprofilují, Putin ´liberální´ vládu neodvolá.“ Jejích koordinačním centrem se zřejmě stane ta z nich, která se seskupila kolem Ministerstva obrany. „Noví liberálové“ zase směřují ke „zformování čistě politické skupiny“, rozšiřující „voličské zázemí hlavně ostrou kritikou privatizace a korupce z liberálních pozic“ (a „usilující o spolupráci s veleváženými Rotschildy a americkými izolacionisty“). I tento cíl má přitom šanci docela reálnou – a může se stát i klíčovým impulsem, vedoucím ke zrušení sankcí.

„Pokud jde o socialistický kurs, ten musí společnosti předestřít Putin osobně. Mám za to, že zříkat se byzantské tradice vzájemného vztahu lídra země a společnosti je hloupé (nic jiného totiž ve známé fázi dějin úspěch ani nemělo).“ Právě „tento azimut Putinovi umožní dosáhnout reálné podpory společnosti“ – už „ne jen v průzkumech veřejného mínění, ale díky plnění  programu rozvoje“. V tom může počítat i s energickou podporou ze „strany regionálních elit“.

Jen tímto směrem - což je ještě důležitější - lze „razantně posílit roli Ruska ve světě, včetně toho islámského“. Ostatně právě s „fantomem SSSR coby nositelem hodnot, které jsou alternativou ´západního´ globálního projektu“, se v „západním prostředí asociuje už dosavadní vzestup autority Ruska a Putina osobně“.

Má to však i kámen úrazu: „pozitivní program“ chybí jak „´západnímu´ projektu, tak nám samým“. A „schází-li program, běží jen banální válka zdrojů, v níž šanci prakticky nemáme“. Jakmile to však bude tak, „že my systém hodnot a pozitivní program mít budeme a oni ne, váhu zdrojů to dramaticky sníží“.

„Dokud budou u moci ´liberálové´, krize poběží dál, stejně jako sankce proti nám.“ Tím bude důležitější, kdy se ujme slova „strana ´nových liberálů´“ - a ty „staré“ vytlačí mimo hru. S jistotou zatím nelze říci ani to, zda k tomu dojde už letos.

Totéž platí i na téma, „kdy Putin začne konstruovat logiku socialistického řízení (byť třeba jen částečně).“ Pokud „to totiž neudělá, jeho značně křehké vzájemné vazby se jednoho dne docela rychle zhroutí a on bude muset jít“.

Pak ovšem ze všeho zbude jen „hromada trosek“.