„Dnešnímu kapitalismu se říká finanční. Platí to hlavně pro poslední čtyři  dekády.“ Dobu po „přechodu od dolaru, krytého zlatem (brettonwoodský měnově-finanční systém) k dolaru ´papírovému´  (jamajský měnově-finanční systém)“. Od „momentu, kdy se tiskárna Federálního rezervního systému zbavila ´zlaté brzdy´, dostala neomezená emise papírových dolarů zelenou“.

„Na pořad přišla otázka, jak produkci tiskárny FRS zajistit poptávku.“ Zařídil ji „hlavně bouřlivý rozvoj finančních trhů, stravujících její stále větší díl“. Za „starých dobrých časů obsluhovalo 90 % všech operací na světovém devizovém trhu mezinárodní obchod“. „Teď na něj připadají maximálně 3 – 4 %.“ Vše ostatní je „obsluhou spekulativních operací na peněžním trhu samotném – akciovém, úvěrovém a sekundárních finančních instrumentů“.

Podstatně víc, než ty centrální, přitom peníze emitují banky komerční.  I ty totiž mají „licenci emitovat depozitní (bezhotovostní) peníze“. Právě to ovšem „generuje dluh, který po celém světě rapidně narůstá“ a „požírá ´reálný sektor´ ekonomiky, tak jako rakovinové metastázy. Globální dluh se přiblížil ke 300 procentům světového hrubého produktu a v absolutním vyjádření činí kolem 200 tisíc miliard dolarů.“

„Tkvěl-li problém raného kapitalismu v ´nadvýrobě´ zboží, periodicky vyvolávající cyklické krize a propady cen produkce reálného sektoru ekonomiky, problémem dnešního finančního kapitalismu je nadvýroba peněz. Důsledkem je pokles úrokových sazeb z aktivních i pasivních operací bank až do jejich záporné výše. Za těchto podmínek bankovní systém   vydržet dlouho nedokáže. Úměrně rostoucí peněžně-úvěrové emisi narůstá i nestabilita bank. Míra, v níž jsou jejich závazky kryty, klesá a riziko bankrotů roste. XX. století bylo svědkem řady bankovních krizí. V XXI. století jejich pravděpodobnost roste dál.“ 

Tím víc to exponuje i „věřitele poslední instance“. Tu roli sice plní jen  selektivně – hlavně vůči bankám „too big to fail“ („až příliš velkým na to, aby se směly zkrachovat“). Náklady jejich spásy jsou však o to gigantičtější. O „centrálních bankách se má přesto za to, že jsou nesmrtelné jako sám panteon“.  

Posledních deset let však sílí pochyby i o tom. Finanční krizi z konce nultých let spustil bankrot Lehman Bros., jedné z největších amerických bank. Jen cosi na způsob „relativní stabilizace“ trvá už šestým rokem. Obavy z druhé vlny finanční krize znovu sílí. Deklarovaným cílem „kvantitativního uvolňování“ bylo „zvýšení likvidity amerických bank a jejich schopnosti úvěrovat ekonomiku“. Fed zvyšoval nabídku peněz tím, že od komerčních bank skupoval státní papíry (U.S. Treasury Securities) a hypotéční dluhopisy (mortgage-backed securities).

Tak jako všechno, dopadlo přesně opačně i to: „Americké banky své bilance zbavily hypotéčních dluhopisů, z nichž část byla zcela toxická“ (s „reálnou cenou  nižší než nominál“). Ze strany Fedu to byl nanejvýš „štědrý dar“. Hotovost, již komerčním bankám vynesl, však „neskončila v reálném sektoru ekonomiky, ale tam, kde se dá vydělat mnohem víc i mnohem rychleji“. Tedy buď ve „spekulativních operacích na finančních trzích“, anebo „klidných zátokách“ typu amerických státních papírů či depozit ve Fedu. „Program ´kvantitativního uvolňování´, jehož deklarovaným cílem bylo ´oživení ekonomiky´, se tak scvrknul na přikrmování ´systémových bank´, kypřící půdu nové vlně finanční krize.“

Peněžní masa rostla tempem, nevídaným ani za „nejlepších časů po pádu  zlatého standardu“. „Konsolidovaná bilance Federálního rezervního systému (tzn. 12 federálních rezervních bank, tvořících FRS) vyrostla z 832 miliard dolarů v lednu 2007 na 4.500 miliard v březnu 2015, tedy 5,4krát.“ 

Dramaticky se změnila i struktura aktiv Fedu. Ještě v lednu 2007 z nich plná 93,6 % tvořily závazky státní pokladny (hlavně obligace a zčásti i směnky). Tedy aktiva bonitní i rychle likvidní. Dnes tvoří drtivou většinu aktiv Fedu  pohledávky s podstatně delší splatností. Analogicky se zhoršila i struktura pasiv Fedu.  

I „věřitele poslední instance“ to tak degraduje na „ordinérní  komerční“ a navíc i „špatnou banku“. Což v daném případě není adjektivum svévolně hodnotící, ale exaktně určující. Směrodatné instituce západních zemí „rozumí špatnou bankou finanční organizaci, jejíž rozvahu svými toxickými aktivy přetěžují jiné, hlavně ´vyvolené´ (´systémové´) banky.“ Těm právě to umožňuje „zachovat zdání vlastní spolehlivosti“.

Fed na roli rumiště „toxických aktiv“ přistoupil veden právě kalkulací, že je coby centrální banka „nepotopitelným plavidlem, co unese jakýkoli náklad“. Míra, v níž jsou jeho aktiva „toxická“, se přitom hlavně u „hypotéčních papírů kamufluje jejich účtováním v uměle nafouknutých cenách“. „Hodina pravdy tak nastane, až když se je FRS pokusí realizovat na trhu.“ Může je sice držet ve svém portfoliu, jednou však „hodina pravdy přijde stejně“. Hypotéční dluhopisy mají konkrétní termíny splatnosti. „Jejich ´toxicita´ se tak do výkazu zisků a ztrát FRS dřív či později promítne.“

„Na tuto nepříjemnou nuanci ´kvantitativního uvolňování´ upozornila agentura Bloomberg už před dvěma roky. U firmy MSCI – té samé, která na zakázku FRS prováděla zátěžové zkoušky 19 předních amerických bank – si objednala rozbor stability samotného Federálního rezervního systému. A ukázalo se, že v daný moment (začátkem roku 2013) činila aktiva FRS 3 tisíce miliard dolarů. A že v případě, že se s kvantitativním uvolňováním přestane a FRS se toxických aktiv zbaví (během tří let), utrpí úhrnnou ztrátu v rozpětí od 216 do 547 miliard dolarů. V přepočtu na rok tak průměrná ztráta dosáhne 71 – 182 miliard dolarů. Připomeňme, že v dřívějších letech (před začátkem kvantitativního uvolňování) se roční zisk Federálního rezervního systému držel jen v řádu 70 – 80 miliard. Jde však o statistiky, staré dva roky. Dnes je úroveň ´toxicity´ aktiv FRS podstatně vyšší.“ 

„Hypotéční dluhopisy, vedené v aktivech FRS, jsou minami s odloženou explozí. Potřebný zisk však nevynášejí ani závazky státní pokladny. Stačí se podívat třeba na obligace s pětiletou splatností. Loni v březnu jejich roční výnos činil 1,67 %, letos 25. února jen 1,54 %% a o měsíc později, 25. března, sazba poklesla na 1,36 %. Úroky ze závazků fiskálu klesají s  redukcí kvantitativního uvolňování.“

Zato „gigantické sumy na depozitech FRS předpokládají úhradu značných úroků klientským bankám. A platit není čím. Od října 2008 FRS za rezervy bank platil 0,25 % - této sazbě se říká IROR. Teď se posuzuje zavedení nulové úrokové sazby a mluví se dokonce i o tom, že se za depozita zavede   úroková sazba záporná. Centrální banky Švédska a Dánska to už učinily a Evropská centrální banka to má v plánu.“

Ta přitom „avizovala start svého vlastního programu kvantitativního uvolňování. Tedy skupování ´toxických´ dluhopisů členských států EU za eura. Spustí to proces ´intoxikace´ rozvahy ECB, jenž tomuto emisnímu centru (po FRS druhému nejvýznamnější na světě) hrozí letálními následky.“      

„Přesouvání ztrát z jedné banky do druhé na celkové ztrátě finančního a bankovního systému nemění zhola nic. Ti, komu peníze říkají pane (hlavní akcionáři FRS) i jejich obsluha (šéf FRS, ministr financí USA, ekonomičtí poradci Bílého domu), se publikum snaží přesvědčit, že se celková suma ztrát dá manipulacemi typu ´kvantitativního uvolňování´ zredukovat. To se však nepovede.“  Hodinu pravdy, kdy bude účet na stole, lze maximálně odkládat (například vytvořením ještě nějaké další „špatné banky“). Nakonec se však „všechny ztráty, dřív či později, v bilanci centrální banky promítnou“.

Pikantní podívanou nabízí už ta dnešní. „Vlastní kapitál FRS USA činí v poměru k penězům, jež vede v bilanci, už jen 1,3 %. A tímto symbolickým kapitálem není zlato či nějaké jiné reálné hodnoty, ale elektronická data. Je to přízemní finanční habaďůra.“

„Prizmatem normativů kapitálové dostatečnosti, vypracovaných Bankou pro mezinárodní vypořádání (BIS) pro běžné komerční banky (Basilej – II a Basilej – III), je Federální rezervní systém USA v absolutním bankrotu. Ve světě financí si toho teď všichni snaží nevšímat, podobný stav však vydržet dlouho nemůže,“