Se třemi důvody, proč to není nadsázka, přišel už loni v červnu. Jednak proto, že tentokrát je „epicentrum střetu přímo na ruských hranicích“. Také proto, že chybí „stabilizační pravidla, vyvinutá za předchozí studené války“. A rovněž z toho důvodu, že tentokrát proti „americkému politicko-mediálnímu establishmentu nestojí žádná vlivnější opozice“. Situace je proto k „válce ještě blíž, než za kubánské  raketové krize v roce 1962“, mínil  profesor už skoro před rokem.  

„S lítostí musím konstatovat,“ píše teď, „že dnes je krize ještě horší. Proměna toho, co začalo loni v únoru jako ukrajinská občanská válka, ve válku cizíma rukama mezi USA/NATO  a Ruskem, novou studenou válku vyhrotila a institucionalizovala.“ Olej do ohně přilévají jak „vznětlivá dezinformace“, tak „západní ekonomické sankce“ – a tím víc to, že i „obě strany znovu agresivně rozmísťují konvenční i jaderné zbraně a testují obranu té druhé i ve vzduchu a na mořích“. Diplomacii střídá „myšlení v militarizovaných kategoriích“, platformy spolupráce ve sféře obchodu, vzdělání, vědy i kontroly zbrojení se rychle scvrkávají.

„Nehledě na fatální krizi a její rostoucí rizika se však v americké politice nerýsuje jediná efektivní opozice – v administrativě, Kongresu, mediálním mainstreamu, think-tancích ani na vysokých školách – a narůstá naopak zcela nekritická politická, finanční i vojenská podpora kyjevského režimu, jejž lze za výspu ´demokracie a západních hodnot´ považovat jen stěží.“

„Naději, že se větší válce přece jen zabránit podaří,“ podráží nohy ty „politické síly, především ve Washingtonu a Kyjevě, jež zřejmě opravdu dychtí po tom, jak bezdůvodně démonizovaného ruského prezidenta Vladimíra Putina dostat na kolena vojensky“. Jen co se Berlín a Paříž pokusily spirálu konfrontace zastavit dohodami z Minska, „jejich vlivní odpůrci – ve Washingtonu a Kyjevě i v daném případě – je obviňují z appeasementu Putina a od prezidenta Obamy se dožadují zbrojních dodávek Kyjevu za 3 miliardy dolarů. Podobný krok by válku na Ukrajině eskaloval ještě víc, zesabotoval příměří a politická jednání v minském formátu a vyprovokoval vojenskou reakci ze strany Ruska s nepředvídatelnými následky.“

Zatímco „Evropu krize štěpí“ – což může „otřást i do nebes vynášenou aliancí“ – v americké politice se daří nanejvýš manichejské optice, „stvrzené všemi hlasy až na pouhé čtyři“ v Senátu. „Tím víc se sluší vzdát hold 48 členům Sněmovny reprezentantů, kteří hlasovali proti poslední válečnické rezoluci ze 23. března, jakkoli to byl disent příliš malý i příliš zpozdilý.“

Příčiny vidí profesor jednoznačně: „Primárním zdrojem této fatální krize je politika Spojených států od 90. let, a nikoli ´ruská agrese´.“ A klíč k tomu, jak – i když se na téma ukrajinské krize kompromisu dosáhnout podaří – „předejít další vleklé a ještě nebezpečnější studené války s postsovětským Ruskem“ hledá v tom, co umožnilo racionálně zvládnout rizika studené války od 40. do 80. let.

Průchodným řešením je „jen nový détente mezi Washingtonem a Moskvou“. Ten ovšem předpokládá „osvojit si znovu fundamentální lekce z dějin čtyřicetileté americko-sovětské studené války a jejího ukončení, dějin do značné míry zapomenutých, překroucených či mnoha mladším Američanům neznámých“.

„Détente, coby idea i jako politika, znamenal to, že v americko-sovětských vztazích expandovaly prvky spolupráce, zatímco zóny nebezpečného konfliktu, hlavně, jakkoli nejen, ve sféře závodů v jaderném zbrojení, se redukovaly.“ A právě z tohoto, skutečně směrodatného hlediska, to byla úspěšná politika. Už ve své prvé podobě – „od roku 1933, kdy Washington  poté, co to patnáct učinit odmítal (první studená válka), Sovětské Rusko oficiálně uznal“. A tím spíš ve své druhé fázi – „od poloviny 50. let za prezidenta Dwighta Eisenhowera a sovětského předáka Nikity Chruščova“.

Jakkoli bylo détente „silami studené války znovu a znovu narušováno“, přežilo nakonec i kubánskou raketovou krizi, válku ve  Vietnamu i další krize. Oč víc mívalo ve Washingtonu i vlivných odpůrců, jeho „rozhodní stoupenci to nikdy nevzdali (což mohu, jako jeden z nich v 70. a 80. letech, dosvědčit i jejich jménem)“.

Základem úspěchu bylo to, že „Washington postupně uznal sovětské Rusko za rovnocennou velmoc se srovnatelně legitimními národními zájmy ve světovém dění“. Jádrem „konceptuální báze i definicí“ daného obratu se stala kategorie „parity“.

Klíčové parametry měla hlavně tři: „Obě strany předně respektovaly sféry vlivu, ´červené linie´, které by se neměly překračovat.“ V Moskvě i Washingtonu se zároveň respektovalo, že se - „s výjimkou vzájemné propagandistické války“ – „nebude přes míru zasahovat do vnitřní politiky druhé strany“. Washington a Moskva – což byl třetí nosný princip – „sdílely odpovědnost za vzájemnou bezpečnost v Evropě, jakkoli si to ekonomicky i vojensky rozdávali ve světě, jemuž se říkalo ´třetí´“.

Především to byly normy, respektující vzájemnou paritu, díky nimž se „po dlouhé roky studené války podařilo předejít americko-sovětské horké válce“ a dosáhnout „velkých diplomatických úspěchů détente, počínaje summity lídrů, které je symbolizovaly, přes dohody o zbrojní kontrole, helsinská  ujednání o evropské bezpečnosti na suverénně rovnoprávné bázi až po mnohé další formy spolupráce, odkládané dnes k ledu.“

Naproti tomu teď „jsme v nové studené válce s Ruskem, zvláště pak v případě ukrajinské konfrontace, do značné míry proto, že Washington zásady parity anuloval“. Dobře se „ví i to, kdy, proč a jak k tomu došlo“. „Tři vrcholní představitelé, sjednávající ukončení americko-sovětské studené války, tehdy, v letech 1988-1990 opakovaně deklarovali, že ´poražen nebude nikdo´. V tom, že jsou ´vítězem´, se obě strany ujistily navzájem. Jen co však Sovětský svaz necelé dva roky nato, v prosinci 1991 zanikl, Washington ty dvě historické události spojil dohromady, první z Bushů na prezidentském postu změnil názor a v Poselství o stavu Unie z roku 1992 prohlásil ´Amerika z vůle boží vyhrála studenou válku.´ S dodatkem, že od nynějška už existuje ´jen jediná velmoc, nemající srovnání, Spojené státy americké´.“

A právě negace parity, již dosud respektoval i Washington – a její nahrazení koncepty, založenými na americké „výjimečnosti“ – se „staly posvátným axiomem americké politiky“. Zatímco na „postsovětské Rusko Washington pohlíží jako na zemi poraženou, a proto druhořadou, něco na způsob Německa či Japonska po II. světové válce, a tedy i stát bez legitimních práv a zájmů, srovnatelných s těmi americkými, ať už v zahraničí či doma, ba dokonce ve svém vlastním regionu“.

„Mentalita, negující paritu, tvaruje všechny nosné směry politiky Washingtonu vůči Moskvě, počínaje katastrofálním křížovým tažením za předělání Ruska k americkému obrazu v 90. letech, přes ustavičnou expanzi NATO směrem k ruským hranicím, reciprocitu popírající jednání známá pod názvem ´selektivní spolupráce´, až po dvojí metr uplatňovaný na zahraniční politiku a dotěrné vměšování do ruské domácí politiky pod hlavičkou ´šíření demokracie´.“

Samotná ukrajinská krize demonstruje „dva zvlášť nebezpečné postupy“. Americké špičky „po léta tvrdí, že Rusko na ´sféry vlivu´ nemá nárok dokonce ani svých vlastních hranicích“. A to v době, kdy samy „Spojené státy svou vlastní sféru vlivu, raženou prostřednictvím NATO, rozšířily právě směrem k těmto hranicím o zhruba 400.000 čtverečných mil, což je zřejmě vůbec největší známá inflace ´sféry vlivu´, k níž došlo v míru.“

Navzdory tomu je to však Putin, koho „politicko-mediální establishment Spojených států démonizuje, tak jako ani žádného ze sovětských komunistických představitelů, přinejmenším od Stalinových časů“. A to na podporu „politiky, která je antitezí parity“ a usiluje o „delegitimizaci a svržení ruské vlády“.

Z daného rozcestí jsou jen dvě východiska: „Nedojde-li k plné rehabilitaci détente a jeho nosné zásady parity, za nové studené války poroste i sílící riziko skutečné války s jaderným Ruskem. Musíme proto usilovat o nové détente. Čas možná na naší straně není, zdravý rozum však ano.“

A těm, kdo v tom vidí „appeasement“ či přímo „Putinovu obhajobu“, by mělo konečně dojít, že právě tato politika je projevem „amerického vlastenectví, a to nejen s ohledem na riziko velké války, ale i proto, že sama národní bezpečnost Spojených států vyžaduje v mnoha neuralgických otázkách i řadě krizových regionů – od nešíření jaderných zbraní až po mezinárodní terorismus na Středním východě a v Afghánistánu – mít v Kremlu partnera.“

Tirádám, podle nichž „americký prezident takové partnerství nemůže jaktěživ připustit“, by prospěla „korekce fakty a logikou“. „Postsovětská bezpečnostní architektura v Evropě,“ z jejíhož porušování je viněn Putin, totiž z někdejších bezpečnostních záruk „záměrně vyloučila právě Rusko“ -  „východní expanzí NATO, pošlapávající dřívější příslib ´společného evropského domu´, daný Moskvě“.

„Odpověď triumfalistům, trvajícím na tom, že Rusko nemá na žádné ´sféry vlivu´ nárok, zní, že na pořadu není imperialismus 19. století, nýbrž racionálně uspořádaná bezpečnostní zóna na jeho hranicích, prostá vojenských sil Spojených států a NATO – na Ukrajině a v Gruzii, mám-li uvést ty nejurgentnější kauzy.“

I americký profesor se „ptá: Mají-li na podobné bezpečnostní zóny nárok Spojené státy, a to nejen v Kanadě či Mexiku, nýbrž podle Monroevy doktríny i na celé západní polokouli, proč by na ně  v případě svých sousedů nemělo mít nárok Rusko?“

A „těm, kdo argumentují, že na členství v NATO má právo, kdokoli je s to splnit jeho formální předpoklady“, „říká nikoli, NATO je bezpečnostní, a ne charitativní organizací“ – a „její neurvalá expanze bezpečnost žádné země neposílila, ale, jak to demonstruje ukrajinská krize, jen hází klacky pod nohy diplomacii“.

Zastáncům mantry, podle Amerika musí „prosazovat ´šíření demokracie´, ba změny režimu“ a právě to je i „jejím závazkem vůči dnešnímu Rusku“, Cohen kontruje i svou svědeckou výpovědí v Kongresu už z roku 1977: „K tomu, abychom usilovali o formování změn uvnitř Sovětského svazu, nemáme adekvátní poznatky, moc ani právo… Kterákoli zahraniční vláda, zasahující zásadnější měrou do sovětské vnitřní politiky, tím přivodí víc škody než užitku sobě a jiným.“ O to víc dokáže „dlouhodobá zahraniční politika, utvářející mezinárodní prostředí, posilující reformní trendy“. „Stručně řečeno détente.“

Nejakutnějším z případů, volajícím po obnově zásady parity, je právě Ukrajina. Tak, aby „obě strany dosáhly dohody o Ukrajině nezávislé, vojensky ovšem nezúčastněné a s vysokou dávkou samosprávy pro regiony, bojující za zachování svých historických pout s Ruskem, i pro ty, jimž jde o plnokrevné vztahy se Západem. Realizace napadaných dohod z Minska bude  klíčovým krokem právě tímto směrem, což jejich odpůrci chápou velice přesně.“