Dovolte mi, abych v tomto ohledu zdůraznil a podtrhl slůvko „všechny“, protože se domnívám, že k některým hrdinům se stále v našem městě stavíme „jaksi zády“. Pozapomíná se na skutečné protagonisty odboje, české občany, kteří riskovali své životy a na druhé straně se až nekriticky a zbytečně megalomanským způsobem vyzdvihují zásluhy jiných. Důvody jsou, podle mého názoru, především politické a úzce souvisí s aktuálním příklonem naší země ke Spojeným státům, které hrají dnes ve světě roli světového četníka a jejichž agresivní a rozpínavá politika nabourala v poslední době státní systémy mnoha zemí světa.
Ale zpět k Plzni. Dostal se mi do ruky dobový Zpravodaj MNV, který byl celý sestaven ze vzpomínek účastníků plzeňského odporu, přesně rok po osvobození, 5. května 1946. Z obsahu se můžeme mj. dozvědět, jak se jarní 5. květen 1945 probudil do povstání Plzeňanů. To začaly být strhávány německé nápisy a objevovaly se československé prapory. Zbraně do rukou vlastenců měly být dodány sice již v noci spojeneckým letectvem, ale z jakéhosi záhadného důvodu se tomu tak nestalo.
Po osmé hodině ranní předal německý starosta svoji funkci do rukou Revolučního národního výboru. Skupiny občanů z města a blízkého okolí začaly pronikat do důležitých vojenských objektů a skladišť a obsazovat je. Německé jednotky počaly z tohoto důvodu připravovat obklíčení a tak se již značně početné skupiny povstalců seskupily k odporu. Před půlnocí přijela dokonce na pomoc Plzni i celá zdejší jednotka požární policie.
Jak píše ve Zpravodaji „revoluční major“ Josef Mattas, tak značný podíl na osvobození města měly i venkovské odbojové jednotky, které se střetávaly s okupanty při jejich pochodu na Plzeň. Například skupina „Kolo na Střele“ podstoupila krutý boj s německou brannou mocí u Žihle, kde zajala asi patnáct set vojáků. Velké množství drobných, ale ostrých bojů bylo takto svedeno v brdském pásmu, na Klatovsku, Nepomucku, ale i jinde.
V Plzni činily ztráty na životech při pouličních bojích osmnáct lidí a několik desítek povstalců bylo zraněno. Ale již 6. května v 8.15 hodin proniká do Plzně americká armáda, aby pojistila vlastenecky vydobytou svobodu, a za to jí patří velký a trvalý dík! Velení amerických vojsk však bylo překvapeno, že jejich vojáci nenarazili na vážný odpor a tak mohl velící důstojník Noble potřást Mattasovi na radnici rukou se slovy“ „Tak my sem jedeme na procházku“. To doslovně zopakoval i později ve Stříbře, když se loučil a odjížděl z Československa, přičemž znovu zdůraznil, že se Plzeň osvobodila skutečně sama.
Ve zmíněném historickém kontextu tak můžeme nyní objektivně srovnávat, a to každoroční megalomanské oslavy osvobození americkou armádou, skoro již pouťového charakteru, zatěžující městský rozpočet zadlužující se Plzně mnoha miliony korun a na druhou misku vah položme mnohdy zcela opomíjené až ignorované hrdinství vlastních občanů. Je to smutné vysvědčení nejen pro většinu tzv. objektivních médií, ale také pro politické vedení města, i když to přece jen naposledy kývlo na návrh komunistických zastupitelů, aby se poohlédlo po důstojném místě k zbudování pomníku pro naše vlastence. Vždyť pro americké pamětní artefakty se vždy našlo místa a prostředků více než dost!