Spravedlnost údajně neexistuje. Zklamání a obavy, zda nakonec nepůjde sedět za zneužití pravomoci veřejného činitele pan státní zástupce, zda ČR nebude platit odškodnění „nespravedlivě stíhaným“…
Mé vzpomínky na carevnu
Přes závažnost případu (nebo právě pro možnost závažných dopadů) si úvodem dovolím „odlehčující“ vzpomínku. Psal se říjen roku 2010. Chtěl jsem požádat pana premiéra o zapojení BIS do sledování machinací kolem Státního fondu životního prostředí.
Bylo mi tehdy doporučeno, ať e-mailem požádám o schůzku paní Nagyovou. Nevěděl jsem tehdy, že do žádosti je potřeba uvést značku kabelky, kterou hodlám na schůzku přinést. :) Ani jsem nevěděl, že o zapojení tajných služeb nerozhoduje vláda, ale právě ONA. :)
Také jsem netušil, že se mi mé upozornění vrátí jako bumerang. Tehdejší ministr mi dal pěknou čočku, jak jsem si dovolil oslovit Úřad vlády, ministra vnitra, atp… Naivně jsem tehdy „běhal“ po lidech, u nichž by běžný občan očekával pomoc.
Dnes si se skupinou Chinaski notuji:
„Každý ráno když si vzpomenu,
vzpomenu, jak Peťu Neču neměl jsem rád,
a teď vidím, co si to vzal za ženu, už nebudu si vyčítat,
že nezved jsem ten těžkej kámen a nevybil jím okno jeho lásce „jediný“.
Už nebudu běhat od čerta k ďáblu, ať životem potloukaj se „nevinní“…
Možná jednou v příštím životě, po Soudu Posledním,
nebudu je vidět zase na Hradě, za ruku ONA s NÍM…
Lásko, jediná zákonně sledovaná … :) “
Ale teď vážně:
Příběh nekončí
Zatím není na místě ztrácet naději, že spravedlnosti bude učiněno zadost. Možná bude paní Nečasová nakonec odsouzena „jen“ za to, že neodvedla darovací daň za kabelky. :) A možná nakonec nebude podána kárná žaloba na státního zástupce, ale na paní soudkyni, pokud se ukáže, že důvodem utajení odůvodnění rozhodnutí byla jeho právní neudržitelnost.
Každopádně je pozitivní, že se dnes již nediskutuje jen možné selhání státních zástupců, jako v době, kdy Nejvyšší soud rozhodl v kauze exposlanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy. Tehdy se média ani nepokusily otevřít otázku, zda náhodou nepochybili soudci.
Dnes je již zřetelnější, že orgány činné v trestním řízení mohou dobře odvést svou práci a prosazení spravedlnosti může mařit soudce. Zbývá tedy „jen“ zodpovědět otázku, zda existují nástroje, které by pomohly motivovat některé soudce k hledání spravedlnosti.
Domnívám se, že ano. Pokud by i soudci obecných soudů byli jmenování na 10 let jako soudci ústavní a jejich opětovné jmenování by bylo podmíněno tím, že při rozhodování neporušili své povinnosti, pak by u soudů bylo asi už méně soudců z doby komunismu.
Závěrem je ale potřeba upozornit, že pouhá změna legislativy nemusí stačit. Prosazování práva je především o charakteru lidí, kteří právo aplikují. Čím více bude soudců poctivých a odpovědných, tím se zvýší šance na to, že se spravedlnost prosadí.
