Předně – je to od roku 1989 první koncepce se zaměřením na sociální bydlení. Přes určité náznaky tuto oblast předchozí vlády buď považovaly za nadbytečnou, nebo to nestihly, nebo se o sociálním bydlení zmínily jen jaksi na okraj.

Přes tuto skutečnost však jak forma, tak obsah materiálu budí nejen mezi odborníky rozpaky, možná říci až výhrady. Proč?

Předně jde o samu formu.  Ministerstvo práce a sociálních věcí má dle kompetenčního zákona na starost sice též sociální péči i péči o občany vyžadující zvláštní pomoc, o sociálním bydlení však ani zmínka.

Oproti tomu, Ministerstvo pro místní rozvoj má v kompetenci politiku bydlení, rozvoj domovního a bytového fondu, otázky nájmu bytů a nebytových prostor a též politiku bydlení včetně jejího financování. Zároveň je mu svěřena role koordinační vůči ostatním ministerstvům v oblasti politiky bydlení.

Logika věci tedy vede k závěru, že by materiál dotýkající se obou součástí – sociální i bydlení by měly vládě předkládat obě ministerstva jako společný materiál. A tak tomu není. Předkladatelem je MPSV. Proč? Nikdo neví.

A nejen to, sociální bydlení v praxi je nemyslitelné bez trvalé sociální práce mezi osobami ohroženými sociálním vyloučení, či v hmotné a bytové nouzi. Tedy oblast vládní agentury pro tyto otázky kterou má v gesci ministr Jiří Dienstbier, či Ministerstvo školství v otázkách výchovy a vzdělávání, dále otázky možné výstavby sociálních bytů, což je gesce nejspíš Ministerstva průmyslu a obchodu. Interkompetenční střet by tedy měl být řešen takovým usnesením, kdy vláda vytvoří buď post zmocněnce pro sociální bydlení či touto gescí pověří jednoho z ministrů uvedených rezortů, který by společnou práci koordinoval. Tak tomu ale není.

Je asi nadbytečné zaměřit se podrobně na obsah materiálu, neboť bychom popsali mnoho stran výhradami. Proto se pokusím nejen své, ale i výhrady různých spolků, které v oblasti působí a se kterými se shoduji, zobecnit, nejstručněji, jak je to možné.

Vláda by tento materiál neměla schválit. Pokud jej přímo neodmítne, měla by jej odložit a požadovat dopracování a společné předložení uvedenými ministerstvy. Můžeme jmenovat jen zásadní výhrady v obsahu:

·         Způsob realizace koncepce, jejíž funkčnost sama o sobě je pochybná, je příliš finančně nákladný. Ubytovny chce nahradit nájemními byty od soukromých pronajímatelů s tržním nájemným. To je Evropská rarita. Premiérka Thatcherová zvolila před 30 lety formu posílení neziskového sktoru, dnes je v Británii 2,5 milionu takových bytů. Ale naše vláda toto neřeší. A nejen to.

·         Koncepce neřeší tuto propast mezi osobami žijícími v ubytovnách a standardním pronájmem nájemních bytů. Mezipatrem je obvykle neziskový sektor bydlení. S tím koncepce nepočítá. Neobnovuje tzv. neziskový sektor bydlení. Tuto roli ve všech evropských zemí hrají buď bytová družstva, různé neziskové bytové společnosti, bytové asociace a podobně, vždy se společným znakem. Tím je důstojné bydlení za ekonomické, čili nákladové nájemné, které je podstatně nižší než tržní. I když by těmto osobám dávkami pomohl stát, stojí to méně peněz z veřejných zdrojů.

·         Zatěžuje obce nad hranice možného. Přezkum nároků na sociální pomoc je obvyklý i v zahraničí. Ovšem realizace certifikovaných osob ohledně jejich práva na sociální byt je v nepoměru s neexistujícími byty, kterými by byly naplněny obecní fondy sociálního bydlení. Obec si je vlastně objedná u soukromých subjektů a převezme vůči nim odpovědnost za vše, co s užíváním bytu souvisí. Takový vztah je nevyvážený. Pronajímatel opět jen inkasuje, obec odpovídá. Pochybuji, že obce získají dostatek takových bytů.

·         Obec má jen povinnosti ale žádná práva. Například v Británii může obec při povolování staveb žádat od investorů, aby až 30% bytů bylo malometrážních, určené pro neziskový sektor. U nás o takovém právu je jen malá, nesmělá zmínka, nic víc.

·         Tak zbytečně drahý a neúplný model musí přivést ministra financí k zoufalství. Jsem zvědav, zda Andrej Babiš bude souhlasit, ač tyto vady jsou evidentní včetně té, že zcela nečinné je v této oblasti ministerstvo, které má hnutí ANO v gesci – MMR.

V této oblasti se vládě nedaří, ač jsme obklopeni státy s funkčními modely. Rakousko s obecně prospěšnými společnostmi bytovými, kdy jich 93% jsou bytová družstva. Francie s byty s regulovaným nájmem – zvanými systém HLM. Británie s 2,5 miliony bytů bytových asociací. S Německým či Skandinávským využitím družstev či různých neziskových korporací. Postup vlády je pro odborníky nepochopitelný. Nejsme za železnou oponou ale stále ji asi máme v hlavách.

Svědčí o tom i pokažená novela zákona o hmotné nouzi s podmínkou vyplácet podporu jen občanům, kterým obec vysloví souhlas. Pravda a poznatky praxe se nepřipouští. Bez trvalé dlouhodobé sociální práce je bydlení v sousedství mnohých ubytoven a vyloučených lokalit obtížné až nemožné. Většinová populace zjednodušeným pohledem jistě přivítá pokus zastupitelstev obcí „dostat ubytovny z obce“. Proto se obce staví k povolování odmítavě a řešení ponechávají na státu. Ten ale žádné nemá a tak hrozí, že tisíce lidí budou na ulici. Osobně se domnívám, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, když Listina práv a svobod osvědčuje osobám v nouzi právo na pomoc od státu. Ten je připraven ji poskytnout, ale…obec mu k tomu nedá souhlas. Laboratorní příklad metody pokusu a omylu.

Nezbývá než doufat, že se vláda zachová odpovědně a s navrhovaným modelem se nespokojí. Raději dva tři měsíce zpoždění, než „Potěmkynova vesnice“. Podrobný rozbor máme k dispozici. Odborné spolky nabízejí vládě svoji pomoc. Ovšem politici si nepřipustí, že ji potřebují a že si se sociálním bydlením nevědí rady. A tak jsem na závěry projednání velice zvědav.

JUDr. Ivan Přikryl