Argumenty o fyzickém či psychickém utrpení činícím dlouhodobě život nesnesitelným, nutnosti několika lékařských posouzení a kontrol, bezpodmínečnosti prokázání osobní vůle samotného žadatele k provedení eutanázie a jiné další „odborné“ důvody pro, skutečně neberu na lehkou váhu. Medicína je však dnes na takové úrovni, že lidé trpět nemusí, bolestí na těle ani na duchu. Cílená a dobře zvolená medikace dokáže trpícího jedince zbavit bolesti, nebo ji dostatečně zmírnit. Široké spektrum terapeutických metod jistě umožní najít tu pravou, či kombinaci několika, které ošetří duši. Je mi jasné, že ono zmiňované děvče prošlo celou řadou terapií. V médiích je uváděno, že žije střídavě v ústavu a střídavě v bytě sledovaném na dálku lékaři. Má přátele, ráda fotografuje, miluje divadlo. A toto je člověk, který si přeje zemřít… Laura uvádí, že takový je její život ve fázích „uzdravování“, kdy si i přesto přeje zemřít, protože ví, že fáze psychického propadu přijde dříve či později a bude zase horší, než ta předcházející. Nemá tedy pro co žít! Asi si málokdo dokáže představit, jaké utrpení život této dívce přináší, ale je řešením skutečně odchod ze života? Není možné najít jiné cesty? Dokážu si představit, že se o to pokoušela, že se jí rodina i přátele pokoušeli pomoci. Přesto marně.
Dnes je Lauře dvacet čtyři let, má za sebou několik pokusů o sebevraždu, ale teď už chce mít jistotu, že nebude cesty zpátky, že nic „nezklame“ a její rozhodnutí nezvrátí. Rodina ji dnes už rozumí, v jejím rozhodnutí ji podporuje. Nechce, aby dívka trpěla víc, než je nutno, víc, než si vytrpěla dosud. Tolik zprávy z médií, tolik asi fakta. Přesto je neberu. Přesto její rozhodnutí neschvaluji, a i když se asi už nepodaří tuto kauzu obrátit ke šťastnému konci, stane se, jak se Laura rozhodla, je pro mne dalším pádným argumentem, proč s legalizací eutanázie nesouhlasit. Hranice mezi využitím ve skutečně neřešitelných případech a zneužitím v případech s nadějí je neskutečně tenká a velmi snadno překročitelná, resp. zneužitelná! Za každé situace věřím v něco dobrého. I když se nedaří a máme trápení, pak i ve všem zlém je špetka dobrého, něco, proč se máme nad naším „osudem“ zamyslet a něco na něm (na sobě) změnit.
Znovu tedy opakuji:
Je mi nesmírně líto toho, že děvče jako Laura prožívá svůj život v takových psychických bolestech. Je mi líto bolesti, kterou zanechá v srdcích těch, kteří ji zde na tomto světě milovali a přáli jí jen to nejlepší. Ale nemohu se ztotožnit s případnými argumenty oponentů, že přeci tito blízcí nejspíše přijali její rozhodnutí jako nejlepší řešení pro ni, kdy už ji nic nebude bolet, nic ji nebude trápit! Ne, s tím nesouhlasím. Někde v jejím příběhu se stala chyba a já věřím, že bylo možné vrátit se s pomocí odborníků do tohoto momentu a zkusit najít cestu vedoucí k životu a ne ke smrti. Nemohu udělat nic, jen mohu nahlas apelovat, vykřikovat nahlas do světa, že cesta vždy nějaká existuje, jen ji nepřehlédnout! Někdy je to totiž jen velmi úzká stezka zarostlá křovím, která někde nenápadně odbočuje z naší hlavní cesty životem. Dát se jí je možná složitější, komplikovanější, ale nabídne více možností sebepoznání, princip vzájemného porozumění, lásky a podpory! A jsem absolutním zastáncem výroku lékařky a spisovatelky Marie Svatošové, zakladatelky a vůdčí osobnosti českého hospicového hnutí: Nejen eutanázie, ale již sama žádost o ni vždycky znamená selhání. Selhání, lékaře, selhání společnosti, selhání okolí žadatele nebo žadatele samotného.
Nedopusťme již další taková selhání, nebuďme hluší k tichému volání těch, kteří již sami nevědí, kudy životem a proč vlastně vůbec! Čím dříve taková volání zaregistrujeme a zareagujeme na ně, tím větší šance na záchranu lidského života máme! A každý život si zaslouží, aby o něj bylo bojováno, aby byl v důstojné podobě zachráněn až do poslední chvíle, o které je ale rozhodováno někde výše, protože to právo nemáme my ve svých rukách!
Psáno pro blog idnes.cz
