Těžko říci, jak si představuje tato země, že profese učitele bude prestižním povoláním, když začátek kariéry má naprostá většina nadšenců, kteří se ho rozhodli opravdu provozovat, opepřenu opakovaným martýriem. Stát dává skutečně najevo, jak moc stojí o tyto lidi, kteří mají chuť učit. Nenabídne jim ani smlouvu na dobu neurčitou, ale využívá povětšinou maximální možnost uplatnit třikrát za sebou časově omezenou smlouvu, zaměstnat učitele jenom na dobu školního roku a na ty dva měsíce prázdnin je poslat ze školní do jiné státní kapsy.
Není to nic ojedinělého. Letos se to třeba v Olomouckém kraji týká asi 120 lidí, na jižní Moravě více než čtyř stovek a tak dále…
Tedy nežijeme v jednoduchých časech, kdy by přebytky přetékaly všude kolem a nevěděli bychom, co s penězi. To jistě ne. Chápu motivaci některých ředitelů škol, kteří počítají složitě každou korunu, a pro které je možnost poslat na dva měsíce část svého sboru pobírat peníze jinam vítanou úlevou a prostor vytvořit si finanční polštář. Nebo spíše polštářek. Nemůžeme chtít, aby naši učitelé žili v něčem, co by připomínalo chráněnou dílnu a kam by nedoléhaly problémy trápící jiné profese. Ale tohle je přece jenom – řekněme nedůstojné? Nebo snižující prestiž povolání?
Chceme od učitelů maximální erudici, profesionalitu, znalosti, schopnost práce s mladými lidmi (což samo o sobě někdy představuje schopnost krotitele dravé zvěře), téměř nekonečnou trpělivost, psychickou odolnost pilota formule 1 a vůbec máme představu, že by ve školách měli být skoro nadlidé vybavení fascinující kombinací vlastností. Přiznejme si, že na učitele klademe ve skutečnosti obrovské nebo alespoň značné nároky. Je jim zapovězeno mnohé z toho, co ostatním lidem prochází s pouhým pousmáním okolí. Když se místní recesista svlékne a skočí do kašny, je to akorát tak historka do hospody. Když to udělá učitel, je to v daném místě jeho konec, zřejmě je to jeho konec i v kraji a nejlíp udělá, když buď změní povolání, nebo se odstěhuje alespoň sto kilometrů daleko. Prostě společnost bere učitele jinak než ostatní povolání. To je fakt. A jak se pak může cítit pedagog, když přes prázdniny obsluhuje své studenty či žáky například na místním koupališti…
Co kdybychom je tedy brali jinak i v těch ostatních věcech a dopřáli jim přeci jenom vlídnějšího a serioznějšího zacházení – třeba právě ve věci těch nešťastných smluv na dobu určitou? Zákon o pedagogických pracovnících má tuto nevhodnou praxi zarazit jednoduchým opatřením – pedagog může mít smlouvu na dobu určitou, ale minimálně na jeden kalendářní rok. Vím, že to může vzbuzovat u jiných profesí otázky: „Proč učitelé a my ne, proč oni požívají vyšší ochrany, a nás se netýká?“
Je to právě proto, že jestli chceme mít z učitelství prestižní profesi, musíme vytvořit alespoň v něčem nějaké lepší podmínky a vyšší stupeň ochrany. A to nejen proto, že vzdělanostní ekonomika, kterou mají ve svých programech všechny politické strany, bez kvalitních učitelů jednoduše nejde realizovat.
