V současné době se zdá, že se již krize z roku 2008 nemůže opakovat. Jenže 7 let od nastartování oné krize se nacházíme v úplně jiné společnosti. Zdání může klamat a to pořádně. Krize z roku 2008 totiž zlikvidovala téměř 15 % globální výroby a přes 20 % celého globálního obchodu. Tím vznikla ještě větší deprese, než ta, která vypukla v roce 1929. Miliony lidí přišly o práci, nastal krach mnoha firem a bank. Navíc se dozvuky velké finanční krize, jak byla později nazvána, šíří po Evropě do dnešní doby a trhají tak samotnou Evropu na kusy. Ať už se jedná o krize ekonomické, demografické nebo v současné době uprchlické. Tyto závažné krize ženou Evropu do pasti, pasti globálního kapitalismu. Pravicová politická reprezentace přišla s řešením – politikou škrtů a využívání zbylých finančních rezerv z předchozího období. Nicméně tento model politiky, který byl v naší zemi uskutečňován v letech 2006 -2013, nebyl vůbec funkční. Místo toho, aby došlo ke stabilizaci společnosti, tak málem došlo k destrukci životně důležitých složek našeho sociálního státu – důchodového systému, zdravotnictví, vzdělání. Největší destabilizace se dotkla důchodového systému. Pravicová reprezentace chtěla navýšit věk odchodu do důchodu až k 70 letům a rovněž se chystala zprivatizovat průběžný pilíř důchodového systému. Podobné problémy s důchodovou reformou se vyskytují i dalších státech Evropy – Španělsko, Itálie, Velká Británie a další. Pravicová politika se navíc snaží privatizovat i školský systém. To naštěstí v našich podmínkách bylo zažehnáno, ale kdyby k tomu došlo, tak by se jednalo o hlubokou krizi vzdělávací sféry. Tím pádem by studenti a absolventi čelili celému svému životu ve vysoké dluhové pasti.

Na tomto místě si musíme říci, že krizi z roku 2008 způsobil sám neoliberalismus svoji nenasyceností zejména v bankovním sektoru. Ten se svým vývojem od roku 1989, kdy ztratil svého konkurenta v podobě socialistického bloku, transformoval v systém, který má sám od sebe vyvolávat opakovaná ekonomická selhání. Podle ekonoma Paula Masona, který je autorem knihy Postkapitalismus, je to ještě horší, protože nový neoliberalismus rozbil svým působením přes 200 let starý vzorec průmyslového kapitalismu. Ve své podstatě jde o to, že hospodářská a finanční krize vždy vyvolala nové formy inovací. Dnes tomu tak však není. Od doby, kdy se firmy a globální ekonomika přerodila ve společnost sítí, tak různé krize slouží „jen“ finančním ústavům, kdy je před bankrotem má zachránit stát tím, že do nich „nalije“ další kapitál. Se vznikem společnosti sítí se ukazuje, že nový kapitalismus chce záměrně likvidovat sociální stát nebo to, co z něj zbylo. Sociální stát je totiž současným kapitalismem považován za překážku k rozšiřování jeho moci – jeho kapitálu. Zároveň chce zlikvidovat odbory, organizování dělnické třídy – to shledává za největší překážku. Tím se vracíme zase o více jak 200 let nazpět do doby vzniku kapitalismu. Nicméně v současné době se nacházíme v úplně jiné společnosti globalizovaného kapitalismu a informační společnosti. Právě informační společnost vedla k redukci pracovního času – už nemusíte chodit do práce fyzicky, ale můžete pracovat tzv. on-line z domova, virtuálně. Jste tím pádem lapeni v síti, čas vám utíká rychleji a stále více používáme inteligentnější stroje.

Neoliberalismus se však začíná nacházet na konci svého vývoje. Likviduje sám sebe a tím se začíná měnit i naše celá společnost 21. století. Začíná se rozvíjet společnost silně individualizovaná, přehlcená informacemi, propojena sítěmi, pod dohledem velkého bratra a celým jejím srdcem je dluh a mozkem je ještě větší honba za kapitálem za každou cenu. Globalizace pomohla vytvořit společnost sítí – miliardy lidí jsou propojeny – ať už díky finanční globalizaci nebo pomocí sociálních sítí. Vytvořila se tím nová lidská bytost – zadlužená, vzdělaná a propojena sítí.

Žijeme ve společnosti, kde se každým dnem něco děje, svět se mění každým dnem. Neoliberální globalizace nastartovala změny, které ovlivňují život nás všech, a nedokážeme řádně odhadnout její důsledky. Nicméně je patrno, že se kapitalismus, tak jak ho známe, sám zničí a dojde k jeho destrukci. Ať už půjde o destrukci z nadvýroby, konfliktu nebo neschopnosti řešit narůstající globální a sociální problémy. Jeho samotný kolaps povede i ke změně celého systému, který umožní návrat k lidským hodnotám, šetrnosti k přírodě, dojde k jeho nahrazení novým socialismem 21. století.