Neustále slýchám, že za uprchlickou krizi mohou různé státy, ale jen ne USA. Zde je něco špatně. Navíc v nedávné době vyšel rozhovor s psychologem Daliborem Špokem na serveru iDNES.cz ve kterém pan psycholog tvrdí, že za náš strach vůči migrantům může i období let 1948 – 1989. V tomto mém článku si s tímto odborníkem dovolím polemizovat a nastíním problém, kde se v minulosti stala vlastně chyba, která zapříčiňuje strach z migrantů.

Prý se Češi uprchlíků bojí. Ano, to je pravda. Dokonce nedávný výzkum agentury STEM ukázal, že lidé mají strach z přílivu osob z problémových zemí. Pan psycholog tvrdí, že je to z důvodu homogenního prostředí. Ano. S tím se dá souhlasit, protože jako národ jsme poměrně homogenní. Ať už se jednalo o období Československa nebo České republiky a zároveň jsme na naši zemi hrdí. Netvrdím, že všichni, ale řada sociologických výzkumů na to poukazuje. Nemůžeme se tedy divit, že naši občané mají strach z neznámého. V historii se řada států pokusila o různé integrace migrantů, kteří přicházeli na jejich území. Ne vždy se to ale povedlo. Zejména v Evropě. Historické zkušenosti s integrací jiných kultur má Německo v oblasti Turků a také Francie z oblasti arabského světa a to zejména z oblasti Alžírska. K čemu v minulosti docházelo, není ani třeba moc připomínat. Na základě včleňování osob z arabského a muslimského světa docházelo k nepokojům na předměstí Paříže a dalších měst ve Francii. V tu chvíli to vypadalo, že dojde na ostrý střed. Nicméně vše pomalu utichlo, ale protest se zakuklil do procesu nárůstu xenofobních a nacionalistických hnutí. Vše vygradovalo při volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, kdy došlo k nárůstu nacionalistických hnutí ve Francii, Maďarsku, Finsku a v dalších státech Evropské unie. Takže nejen u nás dochází k eskalaci různých napětí a rozhodně za to nemůže období před rokem 1989. Problémy v Evropě jsou toho důkazem. Imigrantská krize má hlubší kořeny, které tkví v procesu destabilizace příslušných regionů, odkud uprchlíci přichází. Připomeňme si, že regiony, odkud imigrantské vlny postupují na lodích do Řecka a Itálie, se nachází buď v destabilizovaná severní Africe – jako západem rozbouraný Egypt či Libye. Nebo na druhou stranu blíže k Perskému zálivu z destabilizované Sýrie. V těchto státech měla na chaosu vždy určitý vliv CIA, kdy neustále dosazovala své lidi do řídících funkcí a pokud už jim nebyli pochuti, tak je jednoduše odstranila. Díky tomu nastal v dané zemi chaos, který vyústil v krizi a poté útěku lidí. Bernard Lewis ve své knize Kde se stala chyba? Jasně ukazuje na historický problém vztahu Západu a islámského světa. Dobře mapuje historii a říká, že arabský svět byl ve své podstatě kolébkou civilizace, ale různé křižácké výpravy a zejména kolonialismus onen svět silně destabilizoval. To se s naší civilizací táhne do současné doby.

Vraťme se však k našemu problému, zda se někde na světě podařila integrace cizí kultury do národnostního státu. Dovolím si tvrdit, že k úplné integraci nedošlo nikde. Modelový příklad USA jako národnostně různorodé společnosti ukazuje jen na fakt, že postupem doby dochází k soužití různých kultur buď na základě tzv. tavícího kotlíku, kdy se nově příchozí kultury přetaví v kulturu novou nebo v podobě salátové mísy dojde k soužití jednotlivých kultur na jednom území. Oba tyto efekty dokázaly fungovat právě v USA, protože historicky byly postaveny na různém druhu kultur. Zde je však nutné zmínit, že i osadníci z Evropy dokázali ničit místní kultury indiánů nebo až do 60. let 20. století mít rasovou segregaci černošského obyvatelstva. Takže jak tavící kotlík, tak i salátová mísa byly úspěšné až pod určitým tlakem kolonizátorů. To ale v současné době dělat nejde. Alespoň ne v našich podmínkách. Netvrdím, že se imigrační krize nemá řešit. Je nutné ji vyřešit co nejdříve a hlavně efektivně. Má však na to Evropská unie sílu a prostředky? Přijímání různých uprchlických kvót k ničemu nevede. Vlastně vede. Vede k destabilizaci národních států, kdy jsou nuceni pod tlakem Bruselu uprchlíky přijímat a stavět pro ně různé přistěhovalecké tábory. To koreluje s místní situací, kdy sociologické výzkumy ukazují, že se místní obyvatelé staví proti kvótám i stavění takovýchto táborů. Respondenti často odpovídají ve stylu, proč bychom se o ně měli starat, když máme svých problémů dost? Toto vše bude stát mnoho peněz, které později budou chybět jinde. Imigrantská krize by šla vyřešit několika způsoby, než jen samotnými kvótami, protože ty mohou neustále narůstat. Podívejme se na některá možná řešení.

Prvním možným řešením je uzavření národních hranic. Volný pohyb osob na území Evropské unie je dle mého názoru vedle jednotné měny Eura, velkým problémem a jen ve své podstatě celou Evropu destabilizuje. Takže návrat před Shengen by bylo jedno možné řešení. Kontroly na hranicích by řadu problémů vyřešily.

Dalším možným řešením je uklidnění situace v destabilizovaných zemích, odkud imigranti prchají pryč. Na obnově poničených státu by se ale musel podílet i jejich viník – zejména USA a jejich zpravodajská služba CIA. Tomu se však nedá moc věřit, protože destabilizace daných regionů „světovému četníkovi“ vyhovuje. Může totiž do těchto regionů „vyvážet“ svůj typ demokracie a to je špatně.

Poslední strategickou možností by bylo integrovat nebo asimilovat dané imigranty do společnosti v Evropě. Tento proces je však velice zdlouhavý, protože nově příchozí by se museli do značné míry vzdát části své kultury, přijmout kulturu jinou, naučit se místní jazyk a přesvědčovat místní obyvatelstvo, že jsou toto vše ochotni akceptovat a přijmout.

Ať už EU zvolí jakýkoli postup při řešení imigrantské krize, tak to musí být postup odpovědný, efektivní a problém řešící. Svalovat vinu na systém před rokem 1989 je opět jen odváděním pozornosti někam jinam.