Už delší dobu pozoruji v české společnosti zvláštní jev, jehož kořeny dle mého sahají už do dob rakouského mocnářství. Totiž že některá povolání se pro politiku a správu věcí veřejných hodí jaksi víc a některá méně. Politika je dnes proto plná doktorů, inženýrů, právníků nebo učitelů, ale když se rozhodne jít do volebního klání člověk z oblasti sportu nebo kumštu, působí to na některé nějak nepatřičně. Přitom politická sféra má být obrazem společnosti s co nejpestřejším zastoupením lidí všech názorů, povolání či orientací.

Každý, kdo dělá a dělal svou práci poctivě a dosáhl určitých úspěchů, dokázal, že je schopný tvrdě pracovat, organizovat a starat se – ať u o tvůrčí tým lidí kolem sebe nebo hokejový klub. Právě takoví lidé by měli přestat nadávat na politiku u piva v hospodách a najít odvahu věci měnit, riskovat nesmlouvavou pozornost médií a nezbytnou kritiku veřejnosti. Politický prostor se nesmí uzavírat pro nové tváře, nesmí se stávat sektou stále stejných lidí, kteří spolu „umí mluvit“. Pražská ODS našla odvahu a dostatek sebereflexe, otevřít se pro nový vítr, jak nám uvnitř strany často přezdívají.

Pokud si ale někdo třeba jen na vteřinu myslel, že zůstaneme jen volebními tvářemi a po pátku a sobotě bude všechno při starém, tak se hodně plete!