"Cum virgo intacta manet cara suis est" praví latinské úsloví. Dokud je panna nedotčená, je ostatním drahá.  Vláda Petra Nečase po ztrátě panenství už opravdu nebude původním nadšencům nové konstelace drahá, tím spíše, že vkročila do fáze otevřené prostituce s mocí, které se spíše pro občany notně prodraží.  I pomaleji chápající volič si totiž už musel všimnout, že čas předvolebních slibů a čas vládnutí není ani u nových stran totéž.

   V samotné koalici ale nevznikly vážné trhliny, spíše se odkryly karty kdo s kým a pro koho – spory kolem policejního prezidenta a o způsobu rozhodování na Státním fondu životního prostředí prostě odhalily slabá místa koaličním komunikace, která pro příště překryje promyšlenější propagandistická mlha.

    Většina 118 pravicových mandátů má pro dnešní mocenské elity hodnotu, kterou si prostě budou střežit. Prorokům dalších předčasných voleb proto asi není zatím proč věřit. Hodnoty výjimečně početné vládní majority jsou si vědomi Věci veřejné, které se ujaly role lidovců a učí se maximalizovat své požadavky.

     Že by se neustále couvající véčkaři stali mostem mezi vládnoucí pravicí a opoziční levicí je málo pravděpodobné. Jejich hlasování v kauzách akcie na jméno nebo tanečky kolem vládních reforem jsou více než výmluvné. je věcí ČSSD zda se za kosmetické ústupky nechá vtáhnout do odpovědnosti za pravicové reformy. S blížícími se krajskými volbami bych ale na to nesázel. To by muselo dojít ke koncepčnějšímu posunu v pojetí  připravovaných reforem

    Pro udržení vlády pravice není nutná tato vláda, ale jakákoliv vláda sestavená na tomto půdorysu. Takže i když není nutné přežití  premiéra Nečase ani jeho ministrů (za Pavlem Drobilem z ODS se brzo může vydat Leoš Hégr z TOP09, tlak může růst např. na resort místního rozvoje). Ale koho by prezident Klaus pověřil sestavením nové vlády  ? Na výběr totiž moc nemá, pokud by trpěl svým obvyklým zatměním směrem do leva.

    Z těchto důvodů lze říci že vláda ztrácí na důvěře, ale nabývá na mocenské soudržnosti, nad kterou bdí silné ekonomické zájmy. Vydírání koaličních partnerů, kteří hrají roli jazýčku na vahách bude mít nepochybně svůj strop. Rok 2011 asi bude velmi neklidný, ale politická krize z výše uvedených důvodů nemusí přerůst krizi ústavní. Změny v jednotlivých exekutivních postech lze ovšem predikovat poměrně spolehlivě. To ovšem občanům šťastnější rok  nepřinese. Tady platí nadále, že kecy nemají cenu a  jen mimoparlamentní tlak  může pomoci nějak zbrzdit hrozící volný pád.