Před časem jsem natočila klip, ve kterém jsem chtěla poukázat na to, jak nás stát doslova odírá na daních. Abych tuto skutečnost ukázala názorně, neváhala jsem se svléknout – ne úplně do naha, ale přesto svléknout (na poslední chvíli mě před svléknutím zachránila vlajka Strany svobodných občanů). Doufala jsem, že pokud v nadsázce ukážu málem holé pozadí, pochopí diváci, že přesně s tímto holým pozadím skončíme dříve či později všichni, pokud vláda svoji daňovou politiku nepřehodnotí. Myslím, že toto sdělení je z videa docela dobře patrné. Našel se však člověk, který ji nepochopil, a tím je jakýsi pan Miloslav Dostál, jenž mě nominoval na cenu v Sexistickém prasátečku.

Přiznám se, že nevím, co je na mém videu sexistického. Označení „sexismus“ má zřejmě souvislost s tím, že dnes žijeme v době, kdy se všemu dává koncovka „ismus“ a kdy jsme zvyklí tyto termíny jen tak bez rozmyslu vypouštět do vzduchu, jako balónky s heliem.

V podstatě jediné, co na celé věci mohu ocenit je, že se autoři pokusili alespoň o vtip, když ve zdůvodnění nominace napsali, že „Problém je znázorněn na ženském těle, které je ke konci nahé. Ženina důstojnost je tu podkopána a žena je tímto videem zesměšněna. Dochází k sexuální objektifikaci.“ Humorné je, že Nesehnutí považuje za nedůstojné a zesměšňující, že se žena ve snaze upozornit na opravdu vysoké daně, svlékne. V Nesehnutí se ohánějí právy žen, ač jejich práva sami (nebo spíše samy) vůbec nerespektují. Nechtějí respektovat fakt, že takto mohou jednat dospělé, svéprávné ženy zcela dobrovolně. Nerespektují, že jsem chtěla upozornit na vysoké daně a moji práci ponižují tím, že mě obviňují ze „sexuální objektifikace“. Slyšeli v Nesehnutí někdy o hnutí FEMEN? Např. ukrajinský HAS FEMEN protestoval v době Janukovyčovy vlády proti omezováním demokratických svobod a svobody tisku. A ano, aktivistky byly nahé. A byly nahé dobrovolně. Ochránkyně zvířat, kterým vadí chov zvířat na kožichy, využívají velice často naprosto stejný způsob.  Kdykoliv se žena demonstrativně svlékne za jakýmkoliv účelem, je to její svobodná volba.  A je to tak správně. V zemi, kde stát bere občanům polovinu jejich příjmů a Den daňové svobody připadá na 22. 6., je potřeba na tento fakt upozorňovat každý den, celý den, jakýmkoliv způsobem. Udělala bych to znovu. Jen bych to udělala trochu jinak.  Protože v Nesehnutí mají pocit, že „Žena je v upoutávce využita bez jakékoliv spojitosti s problémem, na který se ve videu upozorňuje.“ Závěr by byl, aby si lidé dali pozor, že vlivem vysokých daní jim také příští rok může zůstat holá zadní část těla, aby i v Nesehnutí pochopily, že spojitost to má. Hájila jsem svoje práva, lidská práva, ženská práva. Právo na důstojný život a možnost nakládat se svými penězi, dle svého uvážení.

Celý projekt „Sexistického prasátečka“ je financován z norských fondů. Z něčích daní. Z peněz lidí, kteří každý den musí vydělávat na svoji obživu.

V Norsku je Den daňové svobody ještě o pár dní později než v České republice. V Nesehnutí jim jistě nevadí, že někde existují lidé, kteří na takovou anketu musejí pracovat. Parazitovat na daňových poplatnících přijímáním nesmyslných grantů na kritiku práce někoho jiného je zase jejich způsob obživy. Nevadí jim, že na straně jedné Norové posílají do České republiky peníze na kampaň na podporu proti rasismu a násilí z nenávisti a při tom jsou schopni odebrat Indům děti, protože jejich děti s nimi spí v posteli a jedí rukama na zemi, což je pro indickou kulturu běžné. Nesehnutí se neštítí peněz ze státního rozpočtu země s rozvinutou sociální politikou, která svým občanům bere skoro 60 % peněz na daních a rozděluje je do nesmyslných projektů jako „Dejme šanci ženám“.

Co ženám skutečně ubližuje, jsou vysoké daně, vybírané za účelem sociálních projektů a sociálních dávek, protože jsou placeny z jejich daní, z jejich peněz. A pokud stát nebude občany, tedy i ženy, okrádat o 50 % příjmu, nebudou ženy závislé na sociálních dávkách, nebudou závislé na partnerovi. Když stát nebude ženy ochraňovat u zaměstnavatele hlídáním pracovního místa po dobu 3 let, nebude se bát je někdo zaměstnat, nebudou potřebovat, aby jim pomáhal stát, norské fondy a projekty jako „Dejme šanci ženám“.

Pokud jde, ale o mě, kdybych byla Norka a tato anketa mě mělo stát byť jen jedinou hodinu práce, jedinou hodinu mého času, chtěla bych s ní naložit, jak já uznám za vhodné. Byla bych se svým synem nebo bych mu třeba koupila malý bagr nebo pár jízd v dětském vláčku, ale rozhodně bych nechtěla, aby můj čas a moje peníze šly na nesmyslnou anketu. V Nesehnutí jistě vědí, co věděl již Vespasianus, když zdanil využívání veřejných záchodků, peníze nesmrdí.

Na závěr mi dovolte několik řečnických otázek: K čemu je dobré takové ceny, jako Sexistické prasátečko, vůbec vyhlašovat? A k čemu je dobré je navíc ještě financovat z dotací, tedy veřejných peněz a je jedno, jaké země? Pochopila bych, kdyby byly financované z peněz soukromých, jako je tomu v případě dalších podobných anket, které hodnotí televizní a jiné reklamy. Ale k čemu je dobré za peníze daňových poplatníků vyhlašovat, že nějaká reklama (nebo počínání) jsou sexistické a že některé jsou sexistické více, než jiné? Je vůbec možné, že si z něčeho takového udělá někdo, v tomto případě jakési Nesehnutí, své živobytí? Právě kvůli takovým zbytečným projektům, které hradíme z našich daní, musíme ty daně platit tak vysoké. Právě kvůli takovým lidem jako tyto ženy z Nesehnutí jsem se obnažila a víte co? Klidně bych to udělala znovu!

článek vyšel v Ekonomickém Deníku