V minulém týdnu představila Komise balíček nových opatření k řešení migrační krize. Co je v něm pro nás důležité? Domnívám se, že tím podstatným bude zejména, v pořadí již druhý, návrh na přerozdělení běženců v rámci EU. Tentokráte půjde o stodvacettisíc lidí nejen z území Řecka, Itálie, ale již i Maďarska. Eritrejci, Iráčané a Syřané by měli být opět přerozděleni do členských zemí EU.

    Česká republika si bude možná muset ukousnout z tohoto "kyselého koláče" 2978 osob. V součtu s předchozím návrhem bychom tak měli  umístit 4078 osob, spolu s dalšími 400 ze třetích zemí. Na každou umístěnou osobu bychom měli obdržet z EU 6 tisíc EUR. V tomto ohledu se mi jeví  snad až tragikomicky pojatý, mediálně vedený, spor mezi sociálnědemokratickými spolustraníky ministrem vnitra Chovancem a ministrem pro legislativu a lidská práva Dienstbierem. Zatímco se, podle pravicové opozice, "ministr bez práce" Diensbier vyjádřil, že by bylo dobré v ČR přijmout nově dokonce až 15 tisíc uprchlíků, jeho vládní kolega ze "silového" ministerstva  oponoval, že "až tak velký byt Dienstbier zase nemá". A podle mého názoru, je to, alespoň v tomto případě, nesporně pravda, at již to pojmeme z jakéhokoliv kontextu věty!

   Další novinkou z Komise by se měl stát pro naši zemi zcela nevýhodný návrh na vytvoření trvalého krizového mechanismu pro přerozdělování žadatelů o azyl, který by se měl stát součástí "dublinského nařízení". Jedná se o to, že se vytvoří kritéria a nové mechanismy pro určení členských států, které by měly žádosti o azyl podané v jiném členském státě přezkoumat, za předpokladu, že daný členský stát nebude přísun těchto žádostí zvládat. Jedná se o tedy o jakousi výjimku ze zmíněného "dublinských nařízení", která zjednodušeně stanoví členské zemi právo vracet ekonomické migranty do země, ze které na území jiné členské země pronikli.

    Třetím opatřením, kupodivu již racionálněji pojatým, se možná do budoucna stane návrh nařízení, které by mělo stanovit společný seznam bezpečných zemí původu pro posuzování žádostí o azyl. Smyslem seznamu by mělo být jednotné určení třetí země, jejichž státním příslušníkům bude automaticky všemi členskými státy zamítáno udělení mezinárodní ochrany z důvodu, že jejich země není považována za zemi, kde by jim hrozilo nebezpečí újmy na životě či zdraví. S tímto se dá i souhlasit, ovšem to, co se ale jinak většinou v centrálách EU odehrává v souvislosti s uprchlickou vlnou, nás nemůže nechat klidnými!

    Zejména, když se představitelé či jiní významní politicko – ekonomičtí hráči velkých zemí, které chtějí EU dominovat a současně tak přebírat na sebe významná, dříve společná, rozhodnutí vysílají evropské veřejnosti velice "zajímavé" vzkazy.

   Mám nyní na mysli například výrok šéfa německé centrální banky Bundesbank Jense Weidmanna, pro Suddeutsche Zeitung, jenž dokonce egoisticky až pokrytecky označil migraci ze společensky i ekonomicky rozvrácených zemí, navozenou zejména americkým "exportérem dysfunkčního modelu demokracie", za "novou šanci k dalšímu hospodářskému rozvoji". Německá populace stárne a prý bez imigrace nedokáže udržet svou hospodářskou výkonnost. Ano, i v takto zjednodušených a plochých konturách může uvažovat člověk, profesí bankéř, žijící ve virtuálním světě čísel, odtržený od životní reality, ale nikoliv běžný občan, kterékoliv země. A mnozí Němci mu to také dávají již i najevo! Je jim totiž jasné, že německý velkokapitál již úzkostlivě potřebuje přísun další levné pracovní síly, lhostejno odkudkoliv, protože ani turecká komunita, ale dokonce již ani čeští a jiní evropští gastarbajtři nehodlají v největší evropské ekonomice, za podřadnou odměnu a často také v tristních podmínkách, pracovat.

     Nemusíme ale chodit daleko, postačí jen, když odhlédneme na platové a další zaměstnanecké podmínky v českých prodejních řetězcích, velkých nadnárodních montážních či výrobních firmách. Jejich managementy již dlouhodbě praktikují politiku masivní "zaměstnanecké odúmrtě". Pracovní agentury jim totiž vytrvale servírují přísun levné pracovní síly, a to nejen z okolních zemí, ale i ze zemí poměrně exotických. A mnohdy jim bývá zela jedno, co se s těmito lidmi stane poté, když jsou nuceni, ať již z jakýchkoliv důvodů, ze svého zaměstnání odejít. Postižení jsou potom následně všichni, dovezený "laciný dělník", bezpečnostní, sociální i zdravotní systém naší země, ve kterém jsou zakomponováni naši občané. Pardon, samozřejmě kromě dotyčné pracovní agentury, profituje  český i mezinárodní velkokapitál, a na to bych velice nerad zapomněl!