Chci jenom říct, že Evropská unie se samozřejmě zachovala tak, že selhala. To víme všichni a nikdo z nás to nepopírá. Ale my bychom jako malý stát – v pětisetmilionové unii máme deset milionů korun, tak bychom měli tak trochu odezírat, jak se chovají státy, které jsou malé, a přitom respektované. Jako příklad bych uvedl Izrael. Na nic nečekal a ve chvíli, kdy cítil ohrožení, tak to řešil. Neřešil to ale nějakými filosofickými traktáty svých politiků, kteří vyzývali k pravdě, lásce, pochopení a mluvili o milosrdenství, jako by ho očekávali od někoho jiného, ale když to ohrožení skutečně cítil, tak se bránil vojensky.
Já si myslím, že u nás by měla nastat debata zpět k tomu, abychom obnovili vojenskou službu, měli víc lidí připravených a schopných vůbec bránit naše hranice, protože my teď ani ten počet lidí nemůžeme naplnit. A tím bychom vyslali možná nějaký vzkaz.
Druhá věc, jestliže tady mluvíme o ochraně vnějších schengenských hranic, tak doufám, že všichni tady, ale bylo by dobře, aby to věděli i ve vládě a jinde, věděli, že to nejsou břehy ostrovů Řecka, nejsou to břehy Sicílie či Itálie, ale musíme začít už ve výsostných vodách příslušných států, tedy toho schengenského prostoru. A to se může dít jedině na základě vojenských lodí a vojenské pomoci, tak, jak to dělá Španělsko, ale o tom se moc nemluví. A to jsou – byť to možná nazve někdo jinak, ale to je normální křižácká válka. Já nevím, co to ve vás evokuje, ale ve mně historicky křižácké války evokují něco pozitivního pro Evropu. Ač to bylo konfrontováno a mnohdy motivováno tím, že šlo o majetky a o něco jiného. Nicméně ochrana toho, co tady – čím skončil pan místopředseda Sobotka, tzn. těch našich křesťanských a židovských kořenů, tak z čeho našeho Evropa tak, jak ji známe, vznikla, a na kterých stále ještě trochu stojí, tak nic jiného nám nepomůže.
Ty diskuse, jak je vidět, a diplomatická jednání - k ničemu nevedou. My, kteří jsme zkoušeni daleko méně, pochopitelně, daleko méně, to přiznávám, jako je kolega Kubera coby primátor, a my ostatní, kteří máme sociálně vyloučené komunity ještě z doby, kdy k nám přišli Cikáni z východu – tehdy se tak jmenovali, tak od té doby slyšíme o tom, co bychom měli dělat, jak se nám pomůže. Ale nikdy žádné pomoci se nám nedostalo. A lidé dobře vědí, že to tak bude i teď. Podívejte se na Řecko a jinam. Ony se jim dají poslat peníze, ale oni fakt nevědí zřejmě, co s tou vlnou udělat a zůstávají v tom trochu sami. V Itálii jim v tom brání mafie. Tam chápu, že Itálie zřejmě to má ještě komplikovanější tady v této poloze, nicméně Evropa stejně nezasáhne. To znamená, ochrana vnějších hranic vojenskou silou proti tomu, aby převaděči, kteří na tom vydělávají, tak aby zasáhla.
A že nám nevěří lidé? To se nedivte, oni zase tak hloupí nejsou. Ty řeči, které vedly k tomu – tak, jak to tady bylo řečeno –, že všechny agentury a všechny miliardy, které byly vyhozeny na řešení sociálně vyloučených oblastí a je z toho nic, je z toho nula. Můžu vám říct, že jediná konkrétní věc, a snad dobrá, je, že vláda dala 4 miliardy na to, že tyto lidi můžeme teď zaměstnávat ve veřejné službě. Tak to je úžasná věc, protože je přivedeme trochu k práci, ale jinak se nestalo vůbec nic. A vy si tam poraďte. A lidé to vidí a všichni vědí, že evropští politici stojí zády k přehradě, velké přehradě, která se protrhla, vola se valí, a oni diskutují o tom, kam přerozdělí ten tok. Ale nediskutují, jak ucpat tu díru. Protože my nejsme schopni přece přijmout mnoho milionů lidí.
A dokonce nebylo řečeno, pane ministře, a to si myslím, že by říct Evropa měla, tedy evropské společenství, kolik lidí jsme jako Evropa schopni přijmout. Ale pozor, my všichni víme, že přijmu-li někoho, tak mu musím dát práci, musím vědět, že on se tady zaměstná. To přece nejsou lidi, které tady necháváme na sociálních dávkách. A když jste tady vzpomněli hotspot, úžasná věc, myslím, že to je dobrý počin, ačkoli nefungují, nicméně všichni víme, že my ty lidi, které vyselektujeme, kteří přijdou a jsou to ekonomičtí uprchlíci – a já jsem skutečně přesvědčen, že kdyby... A tak trošku jsme to mnozí zažili, a skutečně v mém případě to nebylo vůbec o život, bylo to snad jenom o vězení, ale trochu tu dobu socialismu známe. Kdy jsme se pohybovali v prostředí, kdy to režimu nevyhovovalo, tak když někdo utíkal z těchto důvodů, a to nechci říct z důvodů, že by ho pověsili, jak to bylo v padesátých letech, nebo že tak, jak je to tam, v Sýrii u těch křesťanů, že vyvraždí celou rodinu, a v jiných státech Afriky, tak když tento člověk přijde a je šťastný, že přežil, tak těžko nám bude demolovat zařízení, že on chce jít někam jinam. To si myslím, že takhle se lidé, kteří jsou ohroženi na životě svém a své rodiny, určitě nechovají.
Problém je – a to víme všichni, že my, když je chytíme i v těch záchytných táborech, tedy v těch hotspotech, a řekneme, že tito ne, tak jak je pošleme zpátky? A kam? Nemají doklady atd.
To znamená, tohle všechno jsou otázky, které se neřeší, nicméně se diskutují. Lidé to slyší a vzniká ohromná nedůvěra mezi lidmi v Evropskou unii a bohužel i ve své vlády, jak to vlastně vyřeší. Já jsem včera úplně náhodně měl setkání s nějakými německými podnikateli, vůbec to nebylo o uprchlících, samozřejmě diskuse k tomu se začala vést. A skutečně si myslím, že Angela Merkel, tak jak tu podporu od těchto lidí dříve měla, tak ta podpora začíná velmi upadat. A je to přesně proto, že oni cítí, že ta povodeň, ta hráz se nezastavuje, vůbec se nemluví o tom, jak ji zasypou, to znamená, jak zabránit přílivu těch, které nemůžeme přijmout, a tu nedůvěru mají. A na to člověk nepotřebuje myslím si víc než osobní zkušenost v životě a to, co slyší ve zprávách.
Takže já jsem přesvědčen, že by bylo dobře přijmout to usnesení.
