V ČR by mělo nyní docházet k výraznému hospodářskému růstu, což ale ovšem dalšímu rozevírání sociálních nůžek, v současném světě "tržního blahobytu bez pravidel", bohužel nikterak nebrání. Například v Plzeňském kraji došlo, v tomto ohledu, za posledních devět let k masivnímu nárůstu počtu společensky vyloučených oblastí – ghett ze 17 na 42. Pro Vaši informaci za "ghetto" se oficiálně považuje místo, kde žije alespoň dvacet lidí, kteří jsou odkázáni na sociální dávky, nemají práci či jsou zadlužení, tedy obecně řečeno, jsou ve stavu tísně. Ale pozor, abychom mohli hovořit o "ghettu", nemusí mít všichni jeho obyvatelé stejně nízké ekonomické postavení. Některé osoby totiž často, zejména díky rozdílné síle ekonomického statusu z něj mohou, a to zejména prostřednictvím lichvy, také těžit. Někdy je v ghettu struktura postavení jednotlivých osob ještě daleko výraznější než tomu je v životě celé společnosti, i zde může existovat "elita, střední třída i spodina".

      Počet lidí, žijících v podmínkách ghetta, tedy jakéhosi společensky prostorového vyloučení, se na Plzeňsku také zvýšil, ze dvou na tři tisíce osob. Postiženo zde máme již 27 obcí, přičemž se jedná o nárůst o celých 81%, alespoň tak praví poslední statistika. Tu si nechalo zpracovat Ministerstvo práce a sociálních věcí, a jak všichni ze zkušenosti víme, bývají takto získávaná data nejednou ještě silně podhodnocená.

      V rámci celé naší republiky se od roku 2006 počet chudinských domů, ulic a čtvrtí prakticky zdvojnásobil a nyní zahrnuje, podle údajů ČTK, více než šest set lokalit. Třetinu z tohoto počtu si vytvořily radnice samy, neboť rozličným způsobem znevýhodněné osoby následně účelově sestěhovaly. A tak nyní možná ani těch deset přislíbených miliard korun z operačních programů EU, na problém zpětného začleňování, nelichotivé situaci nejspíše pramálo pomůže.

      Obdobně vypovídá zpráva vládní agentury pro sociální začlenění, týkající se plnění strategie boje proti vyloučení. Ta uvádí, že se situace v tzv. vyloučených lokalitách, týkající se především bezpečnosti, zaměstnávání či bydlení, výrazněji nezlepšila, spíše naopak. Státní správa prý nereaguje dostatečně pružně a její postup je proto nutné do budoucna také lépe koordinovat.

      V ghettech je obecně vyšší kriminalita, rozšířenější jsou tam také konzumace drog, gamblerství či například již ta zmíněná lichva. Díky vzájemné provázanosti rozličných trestních deliktů je jejich následné objasňování mnohem náročnější, což také sekundárně zvyšuje neochotu policistů se případy zabývat. Odbornější, policejní práce ve vyloučených lokalitách nebývá ani objektivně finančně ohodnocena, v čemž doposud spatřuji významnou systémovou chybu v celé bezpečnostní strategii ministerstva vnitra.

      Jiným zásadním společenským problémem, určeným k urychlenému koncepčnímu řešení, je jistě také aspekt, že se v ghettech začíná již rodit a také vyrůstat další generace a to bohužel bez výraznější šance se z tohoto patologického modelu světa vyčlenit. Dřívější socialisticky a solidaristicky pojímaný přístup k institucionální pomoci se u nás již dávno vytratil, v lepším případě skomírá jako silně omezený a tak mladí lidé, již po několika letech života v ghettu, propadají do stavu apatie a letargie. Bohužel tak u nich stále více zakrňuje schopnost porozumění společenskému prostředí a společenskému životu, jako celku. Z toho příkladu vyplývá, že problém společensky vyloučených lokalit je všeobjímající, zasahuje do všech oblastí života společnosti, a je třeba jej začít nejen urychleně, ale zejména efektivně, řešit! Obávám se však, že pouze "kosmetické změny" problém nevyřeší. Myslím, že je třeba začít měnit hodnotovou orientaci celé naší společnosti, ovšem nyní již k lepšímu!