Když se v 70. letech minulého století začal stále více objevovat pojem globální kapitalismus, tak nikdo netušil, kam to vše dospěje. Tehdejší elity si národní státy obhospodařovaly, jak uměly. Někdo hůře, někdo lépe. Na západě probíhalo zlatých třicet let sociálního státu a na dalších místech ve světě se uskutečňovala myšlenka socialismu. To vše končí rokem 1989, kdy dochází v socialistických zemích k přeměně na ryze kapitalistické země. Vše ve jménu budování demokracie západního typu. Nadnárodnímu kapitálu se pád socialismu v řadě zemích v Evropě hodil, protože mohl začít vyvážet svůj přebytečný kapitál a tím pádem začal tyto země kolonizovat. Avšak nic netrvá věčně a globalizovaný kapitalismus se v roce 2008 dostal do vážné poruchy, která vyústila ve velkou finanční krizi. Právě v první dekádě 21. století se začalo ukazovat, že nadnárodní globální kapitalismus funguje bez pravidel a dělá si, co chce.
Nyní se nacházíme už v polovině druhé dekády nového milénia a globalizace postupuje stále závratným tempem bez pravidel. Finanční transakce se dějí teď hned a peníze jsou stále více virtuální. Stejně je tomu s mocí výkonnou i zákonodárnou ve všech státech Evropy. Výkonná moc není schopna začít regulovat nadnárodní kapitál na svých územích a moc zákonodárná, která je odpovědná za tvoření zákonů pro svá území často nestíhá změny pochopit, natož na ně reagovat. Často jsou však politici nějakým způsobem propojeni se zájmy nadnárodních společností. Dostáváme se tím do fáze, kdy národní elity nevládnou v národních státech, ale stávají se správci daného území v rámci a zájmu nadnárodního kapitálu a korporací. To je přeci špatně. Elity mají vládnout a držet si moc ve svých rukou a nedávat ji někomu, kdo často sídlí mimo území daného státu. Přeci není možné, aby zisk, který si nadnárodní korporace vytvoří v tom či onom státě, všechen odtekl do daňových rájů nebo od dcery k matce. Kapitál, který byl vytvořen lidmi daného národního státu, má přeci zůstat danému národnímu státu. Všechen určitě ne, ale řekněme například 75 %.
Jak se tedy navrátit k řádnému vládnutí a opustit jen spravování území? Odpověď se nabízí sama. Je to slovo regulace. Jednak finančních trhů, bank a kontrola kapitálových toků. S tím souvisí i progresivní zdanění – ať už velmi bohatých lidí nebo korporací. Zde se shoduji s Thomasem Pikettym, autorem knihy Kapitál v 21. století. V jeho knize se jasně říká, že pokud nedojde k progresivnímu zdanění kapitálových výnosů nadnárodních korporací, tak se budeme pořád točit v bludném kruhu. Pokud budete mít toto zavedeno, tak se určitým způsobem začne regulovat nadnárodní kapitál. Další variantou je mít hodně státních a národních podniků, které budou na daném území dominovat. Možná to zavání monopolismem, ale státního monopolistu lze alespoň regulovat ve veřejném zájmu. Soukromého a nadnárodního s velkými obtížemi. To jsou jen některá možná řešení, která určitě stojí za zamyšlení. Pokud je nezavedeme, tak budeme pořád jen správci svého národního státu a faktickou moc nám bude určovat někdo úplně jiný.
